Středa 30.9.20
Když si tak někdy myslíte, že jste v životě vyhráli jackpot ve výběru partnera, ani si nemusíte v dané chvíli uvědomit, že každý jackpot má své černé Petry a nezúčtované daně. Pak přijde den, kdy si uvědomíte, že jackpot nemusí být jackpotem, protože přijde životní finančák a vy musíte najednou účtovat. Má dáti, dal. Má vzíti, vzal. Vytáhli jste si jednoho ze svých černých Petrů, je potřeba splatit svůj úrok, daň, jak je libo a pak Vám z jackpotu odúčtují představy o ideálu partnera.
Osobně si myslím, že větší problém má ten, kdo problém má, ale sám si jej nepřizná. Znáte to popírání problému? Někdo Vám tvrdí, že Vás zná natolik dobře, že ví co si přesně v dané chvíli a situaci myslíte, co se Vám honí hlavou a kam míříte danou otázkou..a ano, v té chvíli může dokonce přesně a jasně slyšet, co se Vám právě honí hlavou! ! Taky Vám to přijde krapet ujeté? Mně taky😊 Můžu Vám říct, nikdy nevíte, co se honí v hlavě druhému člověku, tudíž nikdo jiný, ať se o to snaží jakkoli chce, nemůže vědět, co se odehrává ve Vás. Každý může vědět jen tolik, co mu o sobě sami prozradíte a představy druhého o vás samých jsou vždy a zákonitě zkresleny na základě osobnosti a myšlenek dané osoby. Co vám to ale o člověku vypovídá? V dané chvíli si můžete zahrát na policajta a nechat v dotyčné osobě odhalit jeho vlastní stíny, představy a iluze, zkreslené a pokřivené. Podle sebe soudím tebe? Aha, tak tady možná něco úplně nesedí? Takže pokud se Vám někdo snaží tvrdit, že již věděl, proč jste mu danou otázku položila a kam s ní směřujete, vysmějte se mu a nevěřícně sledujte, kam se ubírá konverzace o Vás, ale úplně bez Vás, v dané chvíli můžete jen danou osobu poslat kam pořebujete, aby se v dané chvíli odebral. Jedno moudré přísloví tvrdí, že kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Tady rozumné argumenty nestačí a protože moudřejší ustoupí, je třeba se nedát a hned poté se dát! Na ústup!
A hlavu vzhůru, protože nikdy nemůže pršet věčně, i to blbý počasí odejde…..stejně jako blbý bouřkový mraky složený z blbých absurdností!
Úterý 29.9.20
Kdy nastává ta chvíle, kdy Vám muž, či žena, leze na nervy tak, že cokoli řekne může být špatně? Dá se to vyčíslit roky, dny, reálným časem stráveným spolu? 24/7 může značit mnohé, od součtu 31 následovaném známou popovou kapelou 90.let, Twenty 4 seven, po vyjádření toho, jak palčivé a plné výzev může být soužití 24/7 v 1+1 již 7.měsícem. Jeden nemusí být matematik, aby mu součet všeho dal výzvu na život a na smrt hodnu soužití Robinsona, Robinsonky a malé Robinsoní dcery na pustém ostrově. Není kam utéct, kam se schovat, prostor o celkové rozloze bezmála 30 m2 příliš zákoutí neposkytne, proto v pudu sebezáchovy začnete dobrovolně a rádi podnikat výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí, vyřizovat drobné i větší pochůzky, oprašovat letité pavučiny z jízdního kola, pakovat noťas do batohu a pracovat kdekoli se zadaří……hlavně vypadnout z domu, toho útočiště, které skýtalo dostatek prostoru v době, kdy jste v něm nemuseli být najednou všichni, 24/7! Dávám si velkou medaili za přežití, vlastně ji dávám nám všem, není úniku! Hra na trosečníky snad již brzy zmírní pravidla a poskytne víc prostoru, stejně tak jako uvolní na kratší časové úseky další účastníky této challenge výzvy 21.století, roku 2020. Zajímá Vás, jak si povedou účastníci této nemilosrdné výzvy? Mě taky, již brzy/coming soon……
čtvrtek 24.9.20
„S dovolením, nebudu řešit věci a problémy, které ještě neexistují….“
Co bude, až bude, protože pak to bude tak a jak to budeš dělat ty? Víš, co budeš dělat? Nevím a začínám být alergická na dotazy tohoto typu. Dovolím si vypůjčit slova manžela mé spolužačky z dob studií na vysoké škole, kterými počastoval svou choť: „Miláčku, mám sice koule, ale ne křišťálové.“ No, já nemám ani ty. O křišťálových ani nemluvě a proto moje, jediná možná, odpověď na otázky věšteckého typu zní: Nemám žádné koule, ani ty věštecké, sorry jako. Ta věta vznikla dnes a vznikla autenticky na základě podobného typu dotazů, otázek a spekulací. S poděkováním mému manželovi, že dal vzniknout této větě tím, že položil otázku z oblasti věštecké.
Nemyslím si, že bych řešení problémů odkládala, jedině pokud bychom za problém považovali úklid. A co si budeme povídat, problém to může být velmi palčivý. Jedině pak jsem asi schopna nazvat se prokrastinátorkou. Co že jsem to zač? O prokrastinaci jsem už nějakou tu knihu přečetla, přesný počet 1, a to ještě v době, kdy se slovo prokrastinace u nás dalo považovat za nadávku či sprosté slovo. Většina populace ještě ani netušila co slovo prokrastinace znamená. Pak světe div se, roztrh´ se pytel s články a radami co prokrastinace je a jak se jí bránit, jak s ní pracovat a slovo prokrastinace se stalo známým skoro stejně tak, jako původem anglické slovíčko SMART. Pokud byste se je měli naučit za domácí úkol z anglického jazyka v seznamu dalších, otravných anglických slovíček, nudilo by vás to a činilo potíže si je zapamatovat. Poté, co se však slovo SMART stalo společensky populárním, protože všichni chceme mít něco SMART, již nikomu nečiní žádné větší potíže. Jen škoda, že všichni chtějí mít, ale ne všichni chtějí být SMART. A pokud patříte k menšině, která stále ještě neví, co prokrastinace znamená, předpokládám, že víte, kam se obrátit. Strýček Google je jistota dnešního světa, někdo by bez něj už možná ani ráno nevstal z postele, ale to je zase na jiné povídání.
Ale vraťme se k prokrastinaci a otázkám typu co bude až bude. Řešení dilemat tohoto typu by se dalo přirovnat k opaku prokrastinace, kdy problém máte ale neřešíte. A najednou se Vás někdo ptá, jak byste řešili problém, který ještě nemáte. Dovoluji si připomenout, že nemám koule a to ani ty křišťálové. A ano, je bezpochyby COOL a IN vědět předem a mít plán. Z čehož vyplývá, že dovolená v Jugoslávii bude až se postaví dům a už si nepamatuji jaké další podmínky tomu ve filmu předcházely. A ouha, plán by nám v současnosti zhatilo něco zcela jiného než neodpovídající počet zplozených dětí a nedokončená stavba rodinného domu. Ano, je dobré vědět, co by se dělo kdybyste najednou neměli na nájem, hypotéku, je dobré vědět, co s tím, ale je nutné mít na ještě neexistuji problém již plán? Nemyslím si, hypotéz a konspiračních teorií si můžeme užít dost v knihách, filmech a současné realitě. Pojďme si konspirovat o covidu, každý jistě nějakou tu teorii máme, každý máme i svůj náhled, názor a proto, nechci si vytvářet leckdy nedefinovatelné názory na jiné, ještě neexistující, problémy. Plně mi stačí nedefinovatelnost současnosti, je dost flexibilní a měnící se ze dne na den i bez mého přičinění a já na ni musím reagovat tak, jako všichni ostatní, pružně. Stejně tak si dovoluji řešit i další věci, jak přijdou, pružně a flexibilně, s vědomím že nastat mohou a pravděpodobně nastanou, ale jaká bude celková situace nikdo nikdy předem neví. Pokud nemá avizovanou křišťálovou kouli.
Co bude až budu stará? Kdo se o mě postará, pokud to bude nutné? Kam můj život směřuje? Co je smyslem života? Rozhodla jsem se správně? Jak se mam rozhodnout právě teď? Proč se rozhodnout tak a ne jinak? Co kdybych se rozhodla jinak? ……? ………..?
Přemýšlet příliš prý může škodit, takže až se půjdete projít, kolem budou nádherné barvy podzimu a Vám bude v hlavě běžet plán vašeho života a otázky bez odpovědí….zkuste možná jen prostě být, vnímat barvy a struktury listu a nechat život ať se vyvrbí jak nejlépe to dokáže stejně jen on. Nepředbíhejte události a pospíchejte pomalu, i v myšlenkách a soudech. O sobě, ostatních, světě.
Jistě většina z nás zná úsloví: Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Já osobně bych zas raději moc nezatěžovala koně, má sice větší hlavu, ale na koňské věci, ne lidské. Takže já říkám: nechte to jiným, kdo mají větší hlavu a kdo chtějí si ji zvětšovat ještě neexistujícími problémy a jejich řešením v hypotetické rovině. Anebo to nechte svému muži, ale pouze v případě, že je podobný tomu mému. Pokud by mu totiž byl alespoň z půlky podobný, do minuty by zapomněl a vy máte po problému, ještě neexistuje, už neexistuje😉 Voilá, kouzlo funguje, ani prsten Arabely není třeba!
Úterý 22.9.20
Jsou dny, kdy má člověk spoustu zážitků, spoustu toho, co sdělit, říct či napsat, ale málo času to uskutečnit. Pak jsou dny, kdy má člověk čas i místo, ale co teď? Vybavit si moudra dní předchozích, kdy zažíval to či ono, co ho vedlo k poznání, ale prožitek už není teď a tady, už to není ani dnes a tady, zůstalo by jen nedávno a tam. Vracet se k tomu, či nevracet? Nechat plynout a přijít nové, či naopak?
Dnes jsem vyplodila skvělý motivační dopis, hoden literární ceny, dle mého čistě objektivního názoru. Něco tak věcného a akademického, literárně i informačně hodnotného a šlo to úplně samo, lehce, sluníčko svítilo, vítr foukal a moje literární ruka psala😊 U toho jsem si zapřemýšlela, jaké to bylo v době, kdy jsem končila vysokou školu a začala se podobným psaním životopisů, tzv. „sívíček“, zabývat. Co zabývat? Sesmolila jsem to a čekala, že všichni uvidí a poznají co jsem zač, co umím a co jsem již zažila. Jak jsem dobrá a schopná troufnout si na všechny výzvy, které přijdou. To, co člověk sám zná, tvoří, dělá a ví mu vždy přijde jako něco jednoznačně samozřejmého, že to tak prostě je a jinak to ani být nemůže. Logického tak moc, že přehlednost a jasná struktura z věcí či slov přímo čiší. To si myslí každý o tom svém. Pak přijde na pohovor, zná svůj život, své „síví“, sebe…nebo si to alespoň myslí, a bác ho, několik takových dalších, co mají v ruce svůj kus papíru, na kterém mají ten svůj život sepsán do co největší přehlednosti, smysluplnosti a perfektnosti pro danou pozici a vy jen tak letmo kouknete a zjistíte, že se ztrácíte. Ano, je to život na papíře někoho jiného, musíte se zákonitě ztratit, není to ten váš. A porozumět tomu, museli byste se ptát. Proto se personalisté ptají, chápu, že se ptát musí, ptali se mě už i zkoušející při přijímacích zkouškách na vysokou školu a to personalisté nebyli, přinejmenším to o sobě netvrdili. Teď to vnímám jako přípravu na otázky budoucí, že nic není nemožné a mohou se vás zeptat prakticky na cokoliv. Ptali se mě, kdo je patronem hasičů. Ptali se mě, zda bych byla raději koněm či orlem, kdybych si měla vybrat a proč bych se tak rozhodla? Ptali se mě na další věci, které ale už nezvládly uvíznout v paměti za posledních bezmála 20 let. A mně nepřišlo zvláštní, že se ptají. Přišlo mi to sice kuriozní, ale ne zvláštní a pokud by někoho zajímalo, na jakou vysokou školu jsem dělala ty zmiňované přijímačky, tak to nebyla ani veterina, ani hasiči, i když taková asi ani neexistuje, nebo ano, ale já o ní nevím? No, dostala jsem se a nevím, jestli za to mohly mé duchaplné odpovědi či pouhý šarm a výsledek písemného testu. To zvíře, které jsem si vybrala tenkrát, bych si vybrala i dnes. Zajímalo by mě, co tím zjistili a co tím zjistit mohli, ale i když jsem v budoucnu na již pracovních pohovorech chtěla zjistit, proč se mě ptají na to, na co se ptají, typu: „Kdybyste si měla postavit váš vysněný dům, z čeho by byl a jak by přesně vypadal?“ a chtěla jim nahlédnout pod psychologickou pokličku, nechtěli mi říct z jakého zdroje, odkud čerpají a ani co přesně se dá či nedá zjistit dle tabulek a šablon moudrých psychologů. Jak se potom má člověk rozvíjet a vzdělávat, když nemůže mistrně nahlédnout pod onu pokličku všech HR, náborářů a jim podobných…?
Asi se báli, že bych je mohla v budoucnu takříkajíc oblafnout😊
Ale pozor, dnes už nestačí skvěle napsaný životopis a vaše maximální vhodnost na danou pozici. Nestačí se ani ptát. Musíte už i psát. Na míru dané pozici vytvořit perfektní motivační dopis. Takže když jsem si před dvaceti lety myslela, že si to, co umím, hezky sepíšu do životopisu a v čase budu jen doplňovat, chyba lávky. Musíte být zaměřeni na pozici o kterou vám jde, takže v ní musíte předem myslet, být schopni dát najevo, že to umíte, chcete, ale nesmíte vypadat, že chcete příliš a umíte moc. Brouka pytlíka nemá nikdo rád jinde než v knihách Ondřeje Sekory. Ideální míra je ta přiměřená, jak apeloval již skvělý herec Vlasta Burian. Hlavně přiměřeně! A v neposlední řadě, musíte zaujmout. Ale čím a jak? Upřímností, že už vás nebaví sepisovat ideální motivační dopisy a bouchnutím, symbolicky, do stolu s faktem, že pokud si nevyberete mě, uděláte tu největší chybu v životě? Nebo vtipnou glosou, která neurazí ale zase nebude vtipná moc? A nosí se smysl pro humor v motivačních dopisech? Při pohledu na text některých pracovních inzerátů bych řekla, že si najali vtipného glosátora, aby jim zveřejnoval vtipné nabídky na pracovní pozice, ale když se o vtipnost pokoušíte Vy, nepůsobí to úplně tak, jak byste si asi přáli v případě, že o práci máte opravdu zájem. Tak si to zkuste nacvičit na nějaké nabídce o kterou Vám zas až tak nejde. Hezky vtipně! Slušně, ale vtipně. Škoda, že personalisté na celém světě mají příliš mnoho práce na to, aby vám odpověděli stejně tak personalizovaně, jak se to vyžaduje po vás, uchazečích, upřímně a s humorem, jakým je vytvořen inzerát na danou pozici. Vypadalo by to asi nějak takto v případě, že to místo je už skoro vaše: „Dobrý den, paní XY, velice nás těší váš smysl pro humor, se kterým jste velice vtipně reagovala na náš pracovní inzerát. Vidíme, že se do našeho kolektivu budete nadmíru hodit. Všichni jsme tu samozřejmě kvůli platovému ohodnocení, co si budeme povídat, ale s humorem jde všechno líp. Náš šéf strašně rád slyší, jaký je cool borec, tak mu to v rámci firemní kultury nesmíte zapomenout říct alespoň jedenkrát denně. Upřímně, potkáte se s ním maximálně dvakrát do roka, konkrétně na letní a vánoční party. Během roku je pracovně zaneprázdněn na své jachtě v Malibu. Jedním z našich benefitů je káva na pracovišti, jak si jistě pamatujete z přehledu všech našich benefitů. Pepa z vedlejšího kanclu spolu s několika dalšími kolegy ho sice nepije, ale denně mu všichni říkáme: „ Nebuď blbej, dyť to je náš benefit, nauč se to pít.“ Alkohol je tu samozřejmě zakázaný, ale upřímně, působí ještě povzbudivěji než humor. Tu práci máte samozřejmě jistou, protože momentálně se nám nikdo jiny neozval, což bych Vám vlastně ani neměla říkat, ale když už budete součástí našeho týmu, ať víte, co vás čeká. Pokud by vás zajímaly jakékoliv další informace ohledně naší firemní kultury, uplatňování benefitů na pracovišti a čehokoliv jiného, obracejte se na mě pouze v mé pracovní době, která je každý druhý všední den od 11:00-14:00 s pauzou na oběd. Vzhledem k tomu, že ale na celý příští měsíc budu na náročné pracovní cestě v Malibu, domlouvat se šéfem další mezinárodní kontrakty, obracejte se v případě mé nepřítomnosti na kolegyni XX v jakoukoli denní či noční dobu.
Ale takovou odpověď Vám bohužel, nebo bohudík?, žádný personalista nenapíše. Asi proto, že by si musel taky začít hledat práci a vzhledem k tomu, že ví, jaký je to s prominutím vopruz, zaujmout mezi všemi těmi ´sívíčky´, motivačními dopisy, pohovory, výběrovými koly a zkušenými personalisty alespoň na slušnou pozici uklízečky místní školky. Pro všechny zainteresované zájemce, užší kolo probíhá již příští týden.
Pravděpodobně bych na sebe dnes již lehkomyslně neřekla vše, i přesto, že by to byly perly moudrosti, tak jako jsem to dělávala v době, kdy jsem byla pohovorová panicka. Pramalé zkušenosti, naivní víra v dobro a světový mír, naivní představa o spravedlivém rozhodování a výběru pouze na základě zkušeností a schopností sepsaných ve vyšperkovaném životopise. Moudrost a inteligence mohou, ale nemusí být spojité nádoby. Jako čerstvý absolvent vysoké školy, kterému k titulu pomohla jen vlastní píle a osobnost jsem si dovolila myslet si, že jsem inteligentní, moudrost může i nemusí přicházet postupem času. S časem přišla i notná dávka cynismu. Arogance či lehkomyslnost se zatím nedostavila. Předpokládám, že k té ani věkem nedospěji, nějak by to mělo souviset s charakterem a ten já mám. I když, z psychologického hlediska ho máme každý, jde jen o to, jaký.
Stále se učím a o tom to je, nikdy nepřestanu, protože tak to je a to je život.
Tak například v posledních dnech se učím faktu, že můj hlas se pravděpodobně pohybuje nad frekvencí slyšitelnou lidským uchem. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, když něco řeknu a dcera se mě na stejnou věc o pár vteřin později zeptá. Nebo jak si vysvětlit fakt, že manželovi řeknu: „Ještě hoď do myčky ten svůj hrnek od kafe, co ti leží u PC“ a hrneček je následující ráno na stejném místě?! Já si to vysvětluji tím, že mluvím v ultrazvukových frekvencích. Ale zase, do životopisu schopnost absolutně nepřekonatelná, zkusím doplnit. „Miláčku, tady máš čisté prádlo, mohl by sis ho prosím uklidit?“ jsem pronesla před několika dny a zase jsem nevědomky použila svou novou schopnost, mluvení ve frekvenci vyšší než 20 Hz. Ale zatím jsem ještě tuto svou novou schopnost nebyla schopna vypilovat k dokonalosti, stále nevím, kdy a jak přepínám svůj hlas mezi lidskému uchu slyšitelnou a neslyšitelnou frekvencí. Takže v „sívíčku“ uvedu u této schopnosti pouze uživatelskou, základní, znalost. Moje rada na závěr by byla: „ Když nejde o život, jde o kurz kreativního psaní, který jste si předplatili, abyste vytřeli zrak všem personalistům světa až si budou číst Váš motidop!“