(co mají společného…)
Své dceři občas říkám „hade“, zcela láskyplně, ale oprávněně. Proč?
Vždy se mi snaží připomenout můj věk. Není to nic, co by mi vadilo. Tedy nebylo, do doby, než mě na něj dcera začala upozorňovat ve chvílích, kdy chtěla tít do živého. Nebylo to živé téma, dokud do něj nezačala zatínat sekyrku puberty. „Maminko, letos ti bude XX“ řekla mi nedávno. „No a?“ já na to. „Ale letos, když si ty čísla na dortu prohodíš, tak to vyjde nastejno. Už to nepůjde udělat jako loni.“ povídá ona a je v tom cítit jedovatý drápek. Proč jsem to loni udělala? Právě proto, že mi moje dcera slovy: „Maminko, letos už ti bude XX“ začala připomínat a zvědomovat krutou pravdu. Opakovaně, neúnavně, a řekněme i škodolibě.
Čas je neúprosný. Běží, a teď jako by zrychloval. Ve svých nácti jsem si myslela, že mi svět leží u nohou a jsem nesmrtelná. Stejně jako moje dcera, pravděpodobně, a stejně jako většina náctiletých. Myslela jsem si to stále ještě když mi bylo -cet a moje -cet začínalo dvojkou. Svět byl stále můj, univerzitní život, i přesto, že bych řekla, že nebyl příliš divoký, některé události mám již dávno překryté stínem času, možná právě proto, že nebyly příliš. Každopádně, s trojkou na začátku mého věku jsem se cítila dost dospělá, velká, a pomalu i stará.
V době, kdy můj věk začínal čtyřkou, svět byl v covidu a byl mu neznámou hrozbou. V mém světě přibyla hrozba nové číslice na začátku mého věku. Nejspíš právě proto jsem tehdy napsala článek ve stylu Čtyřicítka je nová třicítka.Pravděpodobně, abych nakrmila svoje ego. Ok, čtyřka na začátku byla ještě čerstvá, ale jak postupně zraje, panika narůstá. Obzvlášť ve chvílích, kdy si přečtu článek o tom, jak žena skokově zestárne ve svých čtyřiačtyřiceti. Chci ho vymazat z hlavy, můj muž mi jej chce vymazat z hlavy slovy: “Prosímtě, nemáš takové věci číst.“ Ten článek tam stejně zůstal, vybavil se mi právě teď při psaní tohoto článku, netuším že tam ještě byl, ale paměť mi očividně stále dobře slouží, nebo podvědomí, mrška jedna hadovitá.
Podvědomí je jako hlas mé dcery: „Maminko, až mi bude dvacet, tobě bude už padesát.“ Ta slova blikají červeně, jako výstražný alarm a upozorňují na fakt, že právě teď už jsem pravdpodobně za polovinou svého života. PADESÁT. PADESÁT. PADESÁT. Red alert. Stav nejvyšší pohotovosti. Ohrožení! Ale čím? Vráskami, bolestí, beznadějí, smrtí?
Zhluboka se nadechni, věk je výsada, ne hrozba, to si připomeň a nezapomeň připomínat vždy, když se ozve znovu hadovitý hlásek, ať už vychází z tvého podvědomí, nebo okolí. Upřímně, média a plastičtí chirurgové se svými klienty a klientkami si pravděpodobně myslí něco jiného, dle toho co se veřejně servíruje, ale stejně tak upřímně, neznám krásnější lidi, než ty, kteří umí stárnout takříkajíc s grácií a péčí o sebe. Stále je poznáte. I já se chci poznávat. Vidíte v jejich obličejích vrásky, a nejen v jejich, a víte, že žijí, a že toho už spoustu prožili, a to je to krásné.
Já měla vrásky už když mi bylo -cet s dvojkou na začátku, byly tam, jemňoučké, a byly tam právem. Vždyť, dvacet let v životě jednoho není nezanedbatelný čas. Postupně jich přibylo, přibývá, vždyť, už jsem toho tolik zažila, překonala, poznala, a to vše, nebo alespoň část z toho, mohu předat své dceři, která ještě nemá své vrásky. Nemůže mít, zatím nemá tolik životních zkušeností, vynaloženého úsilí, překonaných překážek, vyplakaných slz, pádů a následných zvedaček. Nebude muset objevovat objevené, bude moci objevovat nové, své, a třeba se i ona v budoucnu podělí. Minimálně se mnou. Svou milující mámou. O své zkušenosti a zážitky, až bude mít své, autentické, vrásky. Děkuji za každý den.