29.11.2022 úterý
Pokrytec, pokrytectví, zdálo by se, že to je jen nové cizí slovo v hodině českého jazyka. A ano, stálo by za vysvětlení. Já osobně jsem v pubertě a ještě v rané dospělosti nechápala plně význam tohoto slova. Nevím co, kdo ani kdy se to obrátilo, ale teď už vím, oč jde. Alespoň si to myslím. A koukám, koukám, pokrytectví hrdě bují, někde přiznané ve vší kráse, jinde praktikované a odmítané jako slovo, protože možná významově nepochopené.
A jinde? Skryté. Za zástěrkou pracovního nasazení a náplně. Jak jinak totiž nazvat to, že děláte a máte dělat za peníze to, co byste rádi dělali i v osobním životě, ale v tom pracovmím to vlastně nikoho nezajímá, i když, jde nám přece všem o TY děti.
Takže sedíte 3 hodiny na poradě po pracovní době, když Vám doma sedí dítě, je samo, čeká na Vás, a Vám to přijde značně absurdní. Jde o ty děti, ale já mám taky dítě, to své, doma, samo, čeká na mě a nemůžu být s ním, protože musím být ve jménu jiných, tady a teď, namísto toho být s tím svým! Tady se předchází a jedná o katastrofách těch dětí, ale, co prevence? Jak nás to všechny učí v letadle? Nasadit ve chvíli krize dýchací masku sobě, pak můžete zachraňovat ostatní! Chci nasazovat dýchací masku sobě, svému dítěti, své rodině a pak teprve mohu hasit, ale hasit, když sama hořím? Pokrytecké! Skryté pokrytectví je mnohdy, alespoň podle mě, horší, než to dávané na odiv, právě proto, že je skryté!!
Skryté pod rouškou lidskosti, povinnosti, nazvěte to jakkoliv, vždy to zůstane pokrytectvím!
Co třeba online? Zjistilo se, že lze online leccos, tak proč nejsme jako dospělí lidé schopni aplikovat to, co se osvědčilo, ve chvílích, kdy by se to hodilo, jako třeba v této?
Jak to mají ostatní? Nevím, věřím, že by to pokrytecky nepřiznali, možná ani sami sobě, hlavně ne nadřízením. I já jsem zbabělec, učím se věci říkat, většinu jich říkám právě tady a teď, protože, hele, je to můj blog, moje myšlenky, moje názory, a sorry jako, ale mám na ně právo, přicházím na to po letech mlčení, po letech naučeného pokrytectví a výchově v dobré víře mých rodičů.
Jaké? Abych se hlavně moc neozývala, nechtěla pochvalu, nevyjadřovala hlasitě jiný názor, jiný úhel pohledu, ten svůj, ocenila kritiku, většinou nekritickou, když něco podělám a hlavně nechtěla příliš často a moc plácat po rameni.
To se pak bojíte šlápnout vedle, i slovně, a dlouho si myslíte, že takto lze fungovat, než Vám to svědomí a duše vrátí, protože nelze!
Nelze trvale! Výsledek? Znovu a stále se učím, jak být ta „držka“, co by ráda a s lehkostí řekla, jak to vidí a cítí ona. Zatím, jsem jen ta „držka“, co to s radostí a lehkostí napíše, na svůj blog.
Stále jsem v procesu učení, této dovednosti, a jak všichni moudří pedagogové bědí, po čtyřicítce je ten proces učení značně komplikovaný:-) Ale nechci se vymlouvat na věk a od lidského pokrytectví jen plynule přejít k alibismu.