Byla jsi veselá, praštěná, plná života, sdílná, upřímná, ztřeštěná, jako já, a pak se to prostě někam postupem let vytratilo. Stala jsi se uzavřenou, nesdílnou, komisně jednající, suchopárnou osobou, ve které jsem viděla, že toto je jen přetvářka pro okolí a vnější svět, neupřímný úsměv, co tajil víc, než řekl. Proto jsem byla nucena ptát se sama sebe, zda to je ještě ta osoba, se kterou si rozumím a jsem na stejné vlně. Zjišťovala jsem postupem let čím dál víc, že tu osobu se snažím někde uvnitř najít, ale už tam buď nebyla, nebo tam nebyla pro mě.
Uzavřená, přísná, nekompromisní, mlčící, myšlenkově neúčastnící se, a tak jsem se začala v tvé přítomnosti cítit jako neposlušné dítě, které má jiné hodnoty, než jsi uznávala ty. Ty jsi byla osoba, která musela prvně uklidit, uvařit, obstarat a posloužit ostatním doma. Nikdy se nestalo, že by ses někdy zvedla a na mé pozvání, ať se na vše jednou vykašleš a dojedeš na kafe kladně zareagovala. Až jsi sloužila tak dlouho, že jsi byla doma v podstatě jen hospodyně, neviděla jsi to, nebo jsi to neviděla, i přesto, že jsem ti to říkala. Ale každému, co jeho jest, nechtěla jsi na tom nic měnit. Vždy bylo všechno a všichni důležitější. Já přišla na řadu až po, i když děti byly už odrostlé, Milan dospělý, já nikdy nebyla ta nejdůležitější, byť jen na setinu sekundy, už jsi nebyla spontánní, alespoň vůči mně ne. Ale čas na výlety, ostatní kamarádky, a v podstatě všechny ostatní sis obvykle našla, najednou nebylo nutno uklidit, uvařit a být celý víkend doma k dispozici, najednou jsi byla pryč, na výletě. Ale kvůli mně to takhle nikdy nešlo. Tak jsem to dlouhá léta vnímala. Věděla jsem, že se ti hroutí rodinný život, ale věděla ajsme to jen do té míry, kam jsi mě vnitřně pustila, a to nebylo daleko. Asi jsi stále měla, a máš, pocit, že slzy jsou slabost a něco, co se nesluší na veřejnosti, stejně tak, jako upřímně a nahlas pžiznat: Posrala jsem to, nemám rodinu, kterou jsem se snažila vytvářet. Nic z toho není slabost, ale měla jsi pocit, že musíš vše držet v sobě, i přede mnou, a to trhalo poslední pouta spojení, vzájemnosti a nastolilo hranou upřímnost za masku striktní sebekontroly. Přátelství má být v dobrém i zlém, s upřímností, emocemi, sobě vlastními. Tady už zbylo torzo, maska, za kterou bylo vše, ale já nesměla nahlédnout. Neautentické, neupřímné, nereálné.
Nebyla jsem ta podstatná, nebyly tam sebemenší náznaky toho, že bych pro tebe ještě byla jakkoli důležitá. Pravděpodobně proto, že už jsem nebyla.
V práci jsi se mi nikdy neozvala, a mě přestalo bavit tě „uhánět“, snažit se rozmluvit, abys byla ke mně upřímná a říkala mi věci, které by se mě mohly týkat. Poradit, pomoci, bez té okázalé komisnosti, pouze přátelská upřímnost. Ne, nechala jsi to být. I v otázkách financí a zákoníku práce jsi mi neřekla, co je pro mě nevýhodné, a ať to nedělám, museli poradit jiní.
Mnohdy jsem ti už ani nestála za odpověď na sms se slovy, že jsi neměla čas, ptž jsi zrovna byla s kolegyněmi na víkendu pryč. Promiň, ale to byla poslední kapka a facka. V té chvíli jsem se zařekla, že už tě nikdy nebudu kontaktovat jako první ve smyslu zvaní tě k trávení společného volného času. Nikdy. A v podstatě se mi ulevilo. A ty jsi očividně tento slib sama sobě dala už daleko dřív, protože když jsem se neozvala já, ani ty jsi neměla potřebu, jako už déle předtím. Už dlouho jsi nezkusila sundat tu masku, kterou nosíš, a být spontánní, upřímná, zraněná, zoufalá. Škoda. To vše pro mě znamená být autentickou a lidskou. I já se to znovu učím. Zraněnost si člověk nemusí držet v sobě, alespoň před přáteli a blízkými ne, ale ty si tu svou roli s maskou držíš dlouho, a na mě to nepůsobí ani lidsky, ani upřímně. Pokud to tobě pomáhá, fajn, já se však v přítomnosti takových lidí necítím dobře.
Říká se, podle sebe soudím tebe. Mohu říct jediné, takhle bych se nikdy nechovala k někomu, na kom by mi záleželo. Nikdy bych takovému člověku nehrála mrtvého brouka, neignorovala ho, nehrála před ním někoho, kdo nejsem, a netvrdila bych mu, že nemám čas na to, abych mu slušně odpověděla. Z toho dokážu pochopit a vyvodit pouze jediné. A do činů, ať už to vnímáš či ne, to manifestuješ už delší dobu.
Přesto ti děkuji za vše, co jsi pro mě udělala a odpouštím ti vše, co jsi neudělala, či udělala. Nemá smysl držet si jakoukoliv zášť, jen mě mrzí, že se naše cesty rozešly, naše hodnoty se od sebe tak diametrálně odklonily.
Ve tvé přítomnosti už jsem se cítila jen jako nedostatečný dospělý, který nemá pořádně uklizeno, nemyslí si ty správné věci, je příliš upřímný, nefalešný a svůj. A to se prý někde nenosí, fajn, jsem ráda mezi lidmi, co toto ocenit dokáží. Já zase nemám ráda faleš, přetvářku, slovní spojení: nemám čas/Několik let? Vážně? /, když se za ním skrývá často: Nemám čas na tebe! Ne, já ho vlastně nechci mít, ani si jej nechci dělat, jen nedokážu být upřímná/ý a říct ti to nějak narovinu.
Vím, že tam, kde je vůle, je i cesta. A vůli ani cestu jsem už dlouho z tvé strany nevnímala. Tu upřímnou, nezastřenou maskou všech tváří, které jsi si nasadila, abys lépe obstála mezi lidmi, ať už je to upřímné, či ne.
Vím, že upřímnost bez ztráty lidskosti a laskavosti je mistrovství, nelze jej hledat u všech, a ne všichni se jej chtějí učit, někdy je to dosti nevýhodný přístup, ale já si jej cením nesmírně.
Zkus být upřímná alespoň k sobě, a pak to můžeš zkusit směrem ke mně. Měj se krásně. Přeji ti jen to dobré, stejně tak jako sobě.