Já teda nevím, ale k čemu je dobrý Štědrý den pro ateisty? K tomu se pořádně nažrat, dát si dárky, ozdobit stromek, zapálit svíčky? Fajn, to vše mohu s trochou dobré vůle udělat kdykoliv. K tomu, aby na sebe lidi byli milí, hodní, vlídní…? A to nejde ostatní dny v roce? Je k tomu potřeba jeden uniformní den, kdy všichni nevěřící děláme to, co ostatní a většina z nás vlastně netuší prapůvod, důvod, proč se tak děje? Ano, všichni, většina z nás, má nějako povědomí o tom, co se na štědrý den říká, slaví, dělá, nedělá, má se jíst, nemá se jíst, má se chodit/do kostela/, nemá se chodit….ale uvědomme si, co tomu předchází? Dva měsíce obchodního, doručovacího, byznys šílenství v zájmu „Ježíška“, aby pak přišel jediný den v roce, kdy se mají věci dít tak, jak se věci mají dít. Co když se tak neděje? A ono se tak většinou opravdu neděje, co si budem´ povídat. O to větší důvod je to potom k deziluzím, zklamání, nenaplněnému očekávání dokonalosti, které není, neexistuje, o to míň v lidských životech, protože jednou ze dvou stoprocentních životních jistot je změna. Změna je i to, že se věci nedějí, jak bychom si je představovali. O to míň jeden jediný den, do kterého někdo vkládá příliš mnoho očekávání a naděje, ale upřímně, pokud nejste ortodoxní věřící a má slova vás přímo neuráží, tak co se v ten den děje jiného, než byste mohli udělat sami a své okolí v jakýkoliv jiný den v roce?? Proč si nevytvořit vlastní pravidla, která nejedou v kolejích „má se dělat“, ale v kolejích“ takhle to mám já, takhle to máme my“.
Já třeba, nebýt dnešního dne, nejsem zklamaná víc, než bych musela, protože bych nebyla podrážděná z toho, že můj muž není schopen dárek pro mě popsat mým jménem, takže ho nerozbalím já, ale dcera, která kouká, co za knížku to dostala. Manžel kouká, co za knížku to vlastně zabalil, protože v tom obchodě jich vyzvedl kopu, kterou pokládal všechny za dárky pro dceru bez ohledu na to, že objednávku jsem dělala já, stejně tak jsem u ní výslovně manželovi řekla, že si také jednu knihu do online nákupního košíku přihodím. Tak se mi jen potvrdilo, jak dobře vnímá, když mu něco sděluji.
Stejně tak bych nebyla rozčarovaná, když jsem si rozbalila stříbrné náušnice, které jsem si vybrala a které mi manžel zabalil nezabalil tak, že je totálně ohnul. Já si přála, aby mi je zabalil, nejen předal tak jak je obdržel od prodavačky, takže za jejich ohnutí jsem vlastně mohla já, neměla jsem je chtít zabalené, prý se to stalo až při jejich zabalení. No, dalo se tomu předejít, ale to mu říkat nebudu. Oheň by byl na střeše, v dnešní „významný“ den. Nic to nemění ani na tom, že manžel neosolil kapra, když jej obaloval, i přesto, že jsem mu to výslovně řekla. „Osolil jsi toho kapra?“ „Ne, ale osolil jsem vajíčko.“ „To nestačí, osol i kapra.“ „Stačí, nebudu to solit, mám špinavý ruce.“ Osolit vajíčko nestačilo, uznal když ochutnával štědrovečeři. Dal pod stromek dárek, o kterém vlastně ani nevěděl, že byl pro mě, i přesto, že jsem si jej vybrala a výslovně mu to řekla. „Hele, přihodím si do košíku i jednu knížku pro sebe, jo?“ „Jo.“ “ Proč jsi na ten dárek nenapsal jméno? Takhle to rozbalila Renatka a koukala, co to dostala za knihu. To si ani nemůžu rozbalit dárek, který jsem si sama vybrala? “ „Neměl jsem po ruce nic na psaní.“ Odzbrojující argument, nebylo co dodat, došla mi slova. Jmenovky na dárku jsem se nedočkala, cenovky ale ano. Náušnice, které v obchodě nechtěl zakoupit, protože mu přišly ohnuté, ohnul na jejich opačném konci tak, že s křivicí by si mohly podat ruku. Banality? Mohly by být, nebýt přehnaných očekávání, že alespoň ten jeden den v roce by mohl vnímat, co dělá, dává, vnímat svět, mě. Přehnaná očekávání, zbytečná rozčarování.
Mimochodem, štědrý den je dnem, kdy jsem se nejvíce vždy hádala doma, s rodiči, rodiče spolu, rodina, co si vůbec pamatuju. Proč? Právě ta nesplněná očekávání, zklamání, která jsem neuměla ještě příliš „maskovat“, zpracovat. Zklamání jako takové, lidské, pocit nedostatečné lásky, porovnávání.
A že by ježíšek měl být hlavně pro děti? Tak ať je! Stejně tak dobře by mohl být jejich dnem den jejich narození, den, který je opravdu jejich, jeho význam chápou, mohou si nazdobit cokoliv, dostat dárky, mít oslavu, a nemusí se poměřovat s nikým dalším, ze sourozenců, členů rodiny, že on/ona dostal/a větší, dražší, lepší dárky. On tamhle a on toto.
Svátky jsou pro mě jedno velké faux-paux, mnoho povyku pro nic. Nic, co by nemohl udělat jeden pro druhého či pro sebe jakýkoliv jiný den v roce, který si sám určí jako výjimečný. Že těch dní chce víc? Fajn, pokud jsou pro něj výjimečné, proč ne, vždyť to nemusí být jeden den, stejně tak jako to nemusí být žádný den. Ať jsou všechny dny výjimečné právě tak a tolik, jak si to budu zrovna přát, pro sebe, své blízké. Protože každý jednotlivý den je výjimečný a přesně takový, jaký si jej uděláme, nebo se o to alespoň pokusíme.