Je neskutečně vyčerpávající předstírat, že Vás baví a naplňuje něco, co Vás vlastně vůbec nebaví a netěší.
Napadá mě otázka: „Kolik z vás by nepřestalo chodit do stávající práce, kdyby vám počátkem dnešního večera někdo oznámil, že jste vyhráli doživotní rentu? Kdo z vás by pokračoval v docházení do práce za stejných podmínek, kdy mnoho z vás je nuceno držet ústa a krok, pokud tedy nepatříte k těm, kteří se vyskytují ve vedoucích pozicích, a tudíž je od vás vyžadováno, abyste ústa a krok drželi, jinak nebudou odměny a podobné BUBUBU ve stylu veřejně akceptované formy vydírání a zastrašování bez možnosti diskuse?„
A pokud byste za dané situace ráno vstali a dorazili do téže práce, dělali byste vše tak, jako dosud?
Pokud ne, co byste změnili? Náplň práce, odvahu vyjádřit plně své názory a nápady, a ohradit se proti věcem, které vám nedávaly, a stále nedávají, smysl?
Teď už můžete, že? Pouto akceptované vydíratelnosti bylo, zatím jen pomyslně, přetrženo.
Tak zkuste jen pomyslet a odpovědět si na otázku: „Přijdu i zítra?“ A pokud ano: „Co udělám jinak?“
Proč? Protože teď už můžu!!