Rubrika: Nezařazené

(co mají společného…)    

Své dceři občas říkám „hade“, zcela láskyplně, ale oprávněně. Proč?

Vždy se mi snaží připomenout můj věk. Není to nic, co by mi vadilo. Tedy nebylo, do doby, než mě na něj dcera začala upozorňovat ve chvílích, kdy chtěla tít do živého. Nebylo to živé téma, dokud do něj nezačala zatínat sekyrku puberty. „Maminko, letos ti bude XX“ řekla mi nedávno. „No a?“ já na to. „Ale letos, když si ty čísla na dortu prohodíš, tak to vyjde nastejno. Už to nepůjde udělat jako loni.“ povídá ona a je v tom cítit jedovatý drápek. Proč jsem to loni udělala? Právě proto, že mi moje dcera slovy: „Maminko, letos už ti bude XX“ začala připomínat a zvědomovat krutou pravdu. Opakovaně, neúnavně, a řekněme i škodolibě.

Čas je neúprosný. Běží, a teď jako by zrychloval. Ve svých nácti jsem si myslela, že mi svět leží u nohou a jsem nesmrtelná. Stejně jako moje dcera, pravděpodobně,  a stejně jako většina náctiletých. Myslela jsem si to stále ještě když mi bylo -cet a moje -cet začínalo dvojkou. Svět byl stále můj, univerzitní život, i přesto, že bych řekla, že nebyl příliš divoký, některé události mám již dávno překryté stínem času, možná právě proto, že nebyly příliš. Každopádně, s trojkou na začátku mého věku jsem se cítila dost dospělá, velká, a pomalu i stará.

V době, kdy můj věk začínal čtyřkou, svět byl v covidu a byl mu neznámou hrozbou. V mém světě přibyla hrozba nové číslice na začátku mého věku. Nejspíš právě proto jsem tehdy napsala článek ve stylu Čtyřicítka je nová třicítka.Pravděpodobně, abych nakrmila svoje ego. Ok, čtyřka na začátku byla ještě čerstvá, ale jak postupně zraje, panika narůstá. Obzvlášť ve chvílích, kdy si přečtu článek o tom, jak žena skokově zestárne ve svých čtyřiačtyřiceti. Chci ho vymazat z hlavy, můj muž mi jej chce vymazat z hlavy slovy: “Prosímtě, nemáš takové věci číst.“ Ten článek tam stejně zůstal, vybavil se mi právě teď při psaní tohoto článku, netuším že tam ještě byl, ale paměť mi očividně stále dobře slouží, nebo podvědomí, mrška jedna hadovitá.

 Podvědomí je jako hlas mé dcery: „Maminko, až mi bude dvacet, tobě bude už padesát.“ Ta slova blikají červeně, jako výstražný alarm a upozorňují na fakt, že právě teď už jsem pravdpodobně za polovinou svého života. PADESÁT. PADESÁT. PADESÁT. Red alert. Stav nejvyšší pohotovosti. Ohrožení! Ale čím? Vráskami, bolestí, beznadějí, smrtí?

 Zhluboka se nadechni, věk je výsada, ne hrozba, to si připomeň a nezapomeň připomínat vždy, když se ozve znovu hadovitý hlásek, ať už vychází z tvého podvědomí, nebo okolí. Upřímně, média a plastičtí chirurgové se svými klienty a klientkami si pravděpodobně myslí něco jiného, dle toho co se veřejně servíruje, ale stejně tak upřímně, neznám krásnější lidi, než ty, kteří umí stárnout takříkajíc s grácií a péčí o sebe. Stále je poznáte. I já se chci poznávat. Vidíte v jejich obličejích vrásky, a nejen v jejich, a víte, že žijí, a že toho už spoustu prožili, a to je to krásné.

 Já měla vrásky už když mi bylo -cet s dvojkou na začátku, byly tam, jemňoučké, a byly tam právem. Vždyť, dvacet let v životě jednoho není nezanedbatelný čas. Postupně jich přibylo, přibývá, vždyť, už jsem toho tolik zažila, překonala, poznala, a to vše, nebo alespoň část z toho, mohu předat své dceři, která ještě nemá své vrásky. Nemůže mít, zatím nemá tolik životních zkušeností, vynaloženého úsilí, překonaných překážek, vyplakaných slz, pádů a následných zvedaček. Nebude muset objevovat objevené, bude moci objevovat nové, své, a třeba se i ona v budoucnu podělí. Minimálně se mnou. Svou milující mámou. O své zkušenosti a zážitky, až bude mít své, autentické, vrásky. Děkuji za každý den.

Úterý

Nejzajímavější historky/-a/ uplynulých dní…?

V nedávných dnech jsem si obličej natřela krémem na nohy. Pobavila jsem tím dceru, dceru v pubertě.

Ráda pobavím lidi kolem sebe. Semo tamo, primárně ano.

Vím, jak těžké je pobavit dítě v pubertě, pokud jste jeho rodič, ale přišla jsem na to, že nejúčinnějším způsobem, jak toho docílit, je situace, kdy se stane něco trapného.

Vám! Rodiči, nebo komukoliv jinému, vyjma jeho samotného/jí samotné. To už by tak vtipné nebylo. Pokud by vám ale vtipné přišlo, čekejte pohled, který umí zabíjet, doslova a do písmene.

Výsledek mého přehmatu?

Urea z krému na nohy nijak speciálně na mém obličeji nezafungovala. Naštěstí?! Bohužel?! Všichni přece víme, že největší objevy se staly vesměs omylem, s tímto pravděpodobně díru do světa neudělám.

Mít své místo…

Páteční ráno, zase jeden celý týden pryč, nástup rutinního víkendu, rutinního života, do kterého se snažím vnášet už nekolik let život. Obměňovat, variovat, potkávat, poznávat. Navenek by se dalo říct, že mám vše. V podstatě. Jen, to místo mi chybí. Moje místo. Moje životní, profesní, místo. Má seberealizace. Kolikery proplakané zamítavé odpovědi na inzeráty, kolikero zklamání, kolikero zoufalství, co je se mnou špatně, a proč by mělo? Kolikero uvědomění, hlavně poslední dobou, a zoufalství, že nemám ty správné kontakty na těch správných místech. Kolikerá sebelítost, zmar, lítost, zoufalství, které se snažím příliš nedávat najevo. Už to nejspíš nikoho nebaví. Moje stesky. „Práce? Nějaká přijde!“

Ale, kdy a kam? A nespletla si dveře? Nemá moje vysněné místo někdo jiný? Nejspíš ano, to poslední si mé dveře nenašlo, a to jsem si myslela, chtěla, byla jistá a nadšená, že to je to správné a přesné pro mě. Dream job. Inu, ti za klikou rozhodli, ani nakouknout mi nebylo dovoleno. Ty dveře mi byly přibouchnuty před nosem.

„Buď ráda, že máš manžela, který  se o vás postará.“ Ale, i já se starám, vždy a za všech okolností, i když, tu smetanu slízne někdo jiný a mně je přisouzena role chudinky, té, co nemá práci. Nemám, a nikdy jsem ji ani neměla tak lukrativní, fajn. Mám být vděčná? Jsem i nejsem.

A tak jsem se toto páteční ráno chtěla zase začít litovat, protože nemám tu práci. Každý si odešel do svých institucí a já abych si tu zase začala dělat tu svou, domácí, práci, abych zaměstnala ruce a hlavně hlavu. Ale upřímně, tato práce nikdy nekončí a nikdy není adekvátně doceněna.

Matka manažerka. Matka kuchařka. Matka zásobovačka. Matka paběrkovačka výdělku. Matka psycholog. Matka pedagog. Matka výzkumná pracovnice. Matka telefonní operátorka. Momentálně zkoumám, jak to neposrat v pubertě. Tu svoji si pamatuji, ale mám pocit, že byla jiná. Taková lehčí, jednodušší. Na vesnici, bez mobilů, s kolem, i přesto se slzami z platonických či nevydařených lásek. Jen jsem se nikdy nechtla zabít. Tedy, aspoň si to nepamatuji. Mojí mantrou bylo: „Plač, vyplaví to bolest, uleví se ti a čas vše zahojí. Vydrž. Počkej, až přejde určitý čas.“ A víte co? Někdy jsem trpěla jako zvíře, tak, že jsem proplakala ozdobný polštář tak, že byy se dal ždímat, ale moje mantra měla svou hlubokou pravdu. Vše vždy přešlo, a život šel dál. Vydržela jsem.

Dále jsem Manželka Vševěd. „Miláčku, kde mám ponožky, kde je naše dcera, kdy přijde, kdy mám ten termín v autoservisu, nechceš mi vyžehlit, kdy máme jet k tomu zubaři, kdy je konec tábora, vyzvedáváme nebo nevyzvedáváme ji, kam mám dát, co mám koupit, co si mám dát k jídlu,co mám zítra na oběd do práce, kde máme to či ono…?“ Popravdě, nechtěla jsem být do konce života ve vleku těchto otázek, proto jsem svého muže úspěšně po čtrnácti letech naučila, že oba máme dvě ruce, dvě nohy, a mozek, tudíž to, co žádá po mně, stejně tak dobře může zvládnout sám, s většími či menšími úspěchy. Tudíž, už ví, co bude mít k obědu do práce, protože si to buď zjistí, dvě oči, nebo si to uvaří, dvě ruce. Už ví, že jeho ponožky jsou jeho a tudíž o nich odmítám mít přehled. I když jej v podstatě mám, zvyk je železná košile, a tak mu někdy milostivě prozradím to tajemství jeho ponožek. Kdy máme jaké termíny? Miláčku, ty jsi ten IT mág, tak si to někam zamaguj, ať to na tebe křičí v předstihu.

A co třeba žehlení? Tak to ode mě dostalo stopku v jedné chvíli, když mi muž položil svou obvyklou otázku, zda bych mu nechtěla vyžehlit košile, v době, kdy je ještě nosil do práce, ta doba už je daleko. Měl pravdu. Nechtěla jsem mu žehlit jeho košile, proto jsem ho upozornila na to, že i on má dvě zdravé ruce, načež on mi zpoza monitoru počítače, kde zrovna hrál buď nějakou hru, nebo jiným plodným a  podobným způsobem zrovna trávil svůj čas, řekl:

“ Žehlení je podle mě ztrátou času.“

V té chvíli bylo rozhodnuto. Odkryl své karty a mně bylo jasné, že když žehlení je pro něj ztrátou času, proč bych já měla ztrácet ten svůj  žehlením jeho košilí, které ani on sám nechce žehlit. Chápete tu pointu? Já ji pochopila hned. Proto jsem tuto situaci nikdy nezapomněla,  byla to velmi důležitá životní lekce. Od té doby manžel věšel své košile po vyprání tak, aby nejevily přílišné známky zmačkání a pozděj přešel na trika, která věší se stejnou pečlivostí, jako dříve své košile, a jako nikdy mé halenky a trika. Odpouštím mu to. I tak asi dost trpí.

Manželé jsou a mají být partneři, kteří se podporují v časech dobrých i zlých, proto jsou na to dva. Jeden umí to a druhý ono, ano.

Věci nespecifické, kde jde pouze o vlastní lenost a vypočítavost vůči druhému si každý může zřídit sám. Nechutná ti? Fajn,  nejez, nebo uvař ty. Děkovačka po mém odehraném představení o důstojnost a vztahovou fair-play.

Nechceš žehlit? Ani já, ale pokud chci mít něco vyžehlené, nic jiného mi nezbývá, ani tobě, drahý.

Zapomněl jsi na to, že jsem ti teď něco důležitého řekla? Moje chyba, řekla jsem to před celými dvěma vteřinami, chápu. I já bych chtěla tak lehkou a klidnou hlavu jako ty, aby můj spánek byl večer slyšet minutut poté, co ulehnu.

Jsi můj učitel, jsi můj guru v tomto směru. Ale toto mi stále nejde. Málo se učím. Vypouštět většinu vět hned, jak je uslyším. Jsem ráda, že tu ale jsme vždy jeden pro druhého, pro objetí.

Chtělo by se vám do práce, která není dlouhodobě moc dobře oceňována a hlavně je to takové to never ending story? Úklid, vaření, nákup, vyřizování všeho, ano miláčku, ahoj, co budu dnes dělat se ptáš? Asi stejné nic jako včera. Nic, nic, jen to stejné, stále dokola, teď jsem k tomu přidala mytí oken, praní a věšení záclon, a další úklid, abych se nenudila, a abych náhodou neměla pocit, že nic nedělám, když ráno neodcházím jako všichni ostatní. A ještě si v tom musím libovat, protože, co jiného by mi zůstalo po několikré odmítavé odpovědi na pracovní nabídku, která byla vysněnou, nebo alespon zajímavou. Co by zbylo? Slzy, zoufalství a otázka: Proč? Proč zase? Zase?! Zase! Tak jsem si řekla, že už mě to nerozpláče. A pak jsem si řekla, že to by vlastně bylo potlačování emocí, a to není fakt moc dobrý. Takže co si z této situace prdelí napřed vzít? Vlastně nic. Vlastně vše. Vlastně to můžete jen nechat být a jít. Kam? Buď se litovat, aspoň krapet, trošičku, jako jsem to chtěla udělat toto ráno i já, už poněkolikáté, předtím než se vrhnu na všechno to ubíjejíci a never ending NIC práci,  anebo se rozhodnout, že na sebelítost kašlete, když na světě je tolik jiných věcí, které se dají dělat. Třeba psát. Nebo vyrábět šampuky, nebo si zacvičit, nebo nakoupit, zvyk je zvyk. A taky možná dojdete k rozhodnutí, že nenecháte pracovat své myšlenky v tomto směru. Ne!! Žádné myšlenky, že nemám a kdy budu mít? Co? Své místo, svou práci. Možná, v mém případě je to možná hraničící s jistotou, že limity jsou jen v mé hlavě. Vězení? Myšlenkové. Vězení? Plno dalších myšlenek.

Edit: Tak jsem se dnes chtěla zase začít litovat, jak nemohu najít to své profesní místo v životě, když jsem si uvědomila, že moje šedá kůra mozková teď nefrčí zrovna v můj prospěch a rozhodla se myšlenky tohoto typu stopnout, či nechat být a odejít, ale každopádně je nenechat vytvářet depresivní, katastrofcké scénáře. Než jsem si uvědomila, že na světě je tolik zajímavějších činností, které mohu dělat spíše, než se začít litovat, tak proč nedat bezvýhradný prostor jim? Není důvodu, stačí jen nenechat se lapit do sítí myšlenek.

Final: Tak moc chceme někam patřit, do nějaké pracovní sociální skupiny, že si možná ani neuvědomíme výhody toho, co máme a fakt, že až budeme v té pracovní sociání skupině, tak možná začneme nadávat na nedostatek času, příšerné kolegy, strašného šéfa, nízký plat, vedo na zdechnutí na pracovisšti, nelogické požadavky. Takže, začít si to dělat dle svého, lehce tamto, lehce ono, trochu šéfa, trochu svobody, chcete víc peněz na značkové kabelky? No, tak tím směrem nejdu, já mám ráda smysl, obchod, lidi, podnětnou a přínosnou komunikaci, nezávislost. A hlavě, vidět všechna pozitiva daného současného stavu. Proč? Uměla jsem to, jen jsem nato zase zapomněla. Asi jak je člověk formován institucemi  do toho kvalitního dospělého, co má držet ústa, krok, a makat. Odcházela jsem tehdy, na gymnáziu, v hodině chemie od učitelské katedry, byla jsem vyvolána na organickou chemii a tu jsem nějak nedala, dostala jsem za pět. Odcházela jsem úsměvem takovým, že to bylo podezřelé i samotnému vyučujícímu a tak se m tehdy zeptal:“Co se tak usmíváte, Hvězdová, co je k smíchu na tom, že jste dostala pětku?“ „Pane učiteli, já si jen říkám, že všechno špatný, je k něčemu dobrý.“ A tak jsem právě v dané chvíli asi přemýšlela nad tím, co dobrého je na tom, že jsem právě dostala kouli a ve stejné chvíli jsem asi došla na nějaký vtipný výsledek, nevím. Podstatné je, že už tehdy, v těch šestnácti, sedmnácto letech jsem měa pravdu. Veškeré utrpení a konstrukty si člověk vyrábí v hlavě, je nám to tak servírováno, v naší hezké konzumní společnosti, orientované na výkon a rychlost, která se s nástupem digitáních technologií zvyšovala a zvyšovala, a zvyšovat bude, dokud se z toho všichni buď nezblázníme, nebo v ideálním případě neodpojíme. Už tehdy jsem věděla, jak se věci mají, to by v tom byl čert, abych nasedla na vlnu sebelítosti, byť jsem o dobrých 20+ let moudřejší a zrychlenější. A někdy zoufalejší, bych úplně nevypadla z konceptu dnešní doby, protože kdo není nespokojený a zoufalý, ten je přinejmenším lehce podezřelý.

Je to asi týden, co se mě paní z klenotnictví tady v místě mého  bydliště zeptala jak se mám a já jí na tuto otázku odpověděla kladně, načež mi ona sdělila, že jsem jedna z mála co to řekne. Tak, buď jsem byla vychována tak, že na formální zdvořilou otázku odpovím neutrálně, formálně, zdvořile, nebo se mám dobře, nebo obojí.

Stejně tak mi bývalá kolegyně v práci na otázku zda jsem spokojena s platem a na mou odpověď sdělila, že jsem moc skromná. Co si myslela ve skutečnosti, nevím. Opět jsem si připadala, že se ode mě očekává, že si budu stěžovat. Nestěžovala jsem si, a tak jsem se stala ve skupině nežádoucí, protože jsem někomu byla očividně trnem v oku.  

Byla jsi veselá, praštěná, plná života, sdílná, upřímná, ztřeštěná, jako já, a pak se to prostě někam postupem let vytratilo. Stala jsi se uzavřenou, nesdílnou, komisně jednající, suchopárnou osobou, ve které jsem viděla, že toto je jen přetvářka pro okolí a vnější svět, neupřímný úsměv, co tajil víc, než řekl. Proto jsem byla nucena ptát se sama sebe, zda to je ještě ta osoba, se kterou si rozumím a jsem na stejné vlně. Zjišťovala jsem postupem let čím dál víc, že tu osobu se snažím někde uvnitř najít, ale už tam buď nebyla, nebo tam nebyla pro mě.

Uzavřená, přísná, nekompromisní, mlčící, myšlenkově neúčastnící se, a tak jsem se začala v tvé přítomnosti cítit jako neposlušné dítě, které má jiné hodnoty, než jsi uznávala ty. Ty jsi byla osoba, která musela prvně uklidit, uvařit, obstarat a posloužit ostatním doma. Nikdy se nestalo, že by ses někdy zvedla a na mé pozvání, ať se na vše jednou vykašleš a dojedeš na kafe kladně zareagovala. Až jsi sloužila tak dlouho, že jsi byla doma v podstatě jen hospodyně, neviděla jsi to, nebo jsi to neviděla, i přesto, že jsem ti to říkala. Ale každému, co jeho jest, nechtěla jsi na tom nic měnit. Vždy bylo všechno a všichni důležitější. Já přišla na řadu až po, i když děti byly už odrostlé, Milan dospělý, já nikdy nebyla ta nejdůležitější, byť jen na setinu sekundy, už jsi nebyla spontánní, alespoň vůči mně ne. Ale čas na výlety, ostatní kamarádky, a v podstatě všechny ostatní sis obvykle našla, najednou nebylo nutno uklidit, uvařit a být celý víkend doma k dispozici, najednou jsi byla pryč, na výletě. Ale kvůli mně to takhle nikdy nešlo. Tak jsem to dlouhá léta vnímala. Věděla jsem, že se ti hroutí rodinný život, ale věděla ajsme to jen do té míry, kam jsi mě vnitřně pustila, a to nebylo daleko. Asi jsi stále měla, a máš, pocit, že slzy jsou slabost a něco, co se nesluší na veřejnosti, stejně tak, jako upřímně a nahlas pžiznat: Posrala jsem to, nemám rodinu, kterou jsem se snažila vytvářet. Nic z toho není slabost, ale měla jsi pocit, že musíš vše držet v sobě, i přede mnou, a to trhalo poslední pouta spojení, vzájemnosti a nastolilo hranou upřímnost za masku striktní sebekontroly. Přátelství má být v dobrém i zlém, s upřímností, emocemi, sobě vlastními. Tady už zbylo torzo, maska, za kterou bylo vše, ale já nesměla nahlédnout. Neautentické, neupřímné, nereálné.

Nebyla jsem ta podstatná, nebyly tam sebemenší náznaky toho, že bych pro tebe ještě byla jakkoli důležitá. Pravděpodobně proto, že už jsem nebyla.

V práci jsi se mi nikdy neozvala, a mě přestalo bavit tě „uhánět“, snažit se rozmluvit, abys byla ke mně upřímná a říkala mi věci, které by se mě mohly týkat. Poradit, pomoci, bez té okázalé komisnosti, pouze přátelská upřímnost. Ne, nechala jsi to být. I v otázkách financí a zákoníku práce jsi mi neřekla, co je pro mě nevýhodné, a ať to nedělám, museli poradit jiní.

Mnohdy jsem ti už ani nestála za odpověď na sms se slovy, že jsi neměla čas, ptž jsi zrovna byla s kolegyněmi na víkendu pryč. Promiň, ale to byla poslední kapka a facka. V té chvíli jsem se zařekla, že už tě nikdy nebudu kontaktovat jako první ve smyslu zvaní tě k trávení společného volného času. Nikdy. A v podstatě se mi ulevilo. A ty jsi očividně tento slib sama sobě dala už daleko dřív, protože když jsem se neozvala já, ani ty jsi neměla potřebu, jako už déle předtím. Už dlouho jsi nezkusila sundat tu masku, kterou nosíš, a být spontánní, upřímná, zraněná, zoufalá. Škoda. To vše pro mě znamená být autentickou a lidskou. I já se to znovu učím. Zraněnost si člověk nemusí držet v sobě, alespoň před přáteli a blízkými ne, ale ty si tu svou roli s maskou držíš dlouho, a na mě to nepůsobí ani lidsky, ani upřímně. Pokud to tobě pomáhá, fajn, já se však v přítomnosti takových lidí necítím dobře.

Říká se, podle sebe soudím tebe. Mohu říct jediné, takhle bych se nikdy nechovala k někomu, na kom by mi záleželo. Nikdy bych takovému člověku nehrála mrtvého brouka, neignorovala ho, nehrála před ním někoho, kdo nejsem, a netvrdila bych mu, že nemám čas na to, abych mu slušně odpověděla.  Z toho dokážu pochopit a vyvodit pouze jediné. A do činů, ať už to vnímáš či ne, to manifestuješ už delší dobu.

Přesto ti děkuji za vše, co jsi pro mě udělala a odpouštím ti vše, co jsi neudělala, či udělala. Nemá smysl držet si jakoukoliv zášť, jen mě mrzí, že se naše cesty rozešly, naše hodnoty se od sebe tak diametrálně odklonily.

Ve tvé přítomnosti už jsem se cítila jen jako nedostatečný dospělý, který nemá pořádně uklizeno, nemyslí si ty správné věci, je příliš upřímný, nefalešný a svůj. A to se prý někde nenosí, fajn, jsem ráda mezi lidmi, co toto ocenit dokáží. Já zase nemám ráda faleš, přetvářku, slovní spojení: nemám čas/Několik let? Vážně? /, když se za ním skrývá často: Nemám čas na tebe! Ne, já ho vlastně nechci mít, ani si jej nechci dělat, jen nedokážu být upřímná/ý a říct ti to nějak narovinu.

Vím, že tam, kde je vůle, je i cesta. A vůli ani cestu jsem už dlouho z tvé strany nevnímala. Tu upřímnou, nezastřenou maskou všech tváří, které jsi si nasadila, abys lépe obstála mezi lidmi, ať už je to upřímné, či ne.  

Vím, že upřímnost bez ztráty lidskosti a laskavosti je mistrovství, nelze jej hledat u všech, a ne všichni se jej chtějí učit, někdy je to dosti nevýhodný přístup, ale já si jej cením nesmírně.

Zkus být upřímná alespoň k sobě, a pak to můžeš zkusit směrem ke mně. Měj se krásně. Přeji ti jen to dobré, stejně tak jako sobě.

Je neskutečně vyčerpávající předstírat, že Vás baví a naplňuje něco, co Vás vlastně vůbec nebaví a netěší.

Napadá mě otázka: „Kolik z vás by nepřestalo chodit do stávající práce, kdyby vám počátkem dnešního večera někdo oznámil, že jste vyhráli doživotní rentu? Kdo z vás by pokračoval v docházení do práce za stejných podmínek, kdy mnoho z vás je nuceno držet ústa a krok, pokud tedy nepatříte k těm, kteří se vyskytují ve vedoucích pozicích, a tudíž je od vás vyžadováno, abyste ústa a krok drželi, jinak nebudou odměny a podobné BUBUBU ve stylu veřejně akceptované formy vydírání a zastrašování bez možnosti diskuse?„

A pokud byste za dané situace ráno vstali a dorazili do téže práce, dělali byste vše tak, jako dosud?

Pokud ne, co byste změnili? Náplň práce, odvahu vyjádřit plně své názory a nápady, a ohradit se proti věcem, které vám nedávaly, a stále nedávají, smysl?

Teď už můžete, že? Pouto akceptované vydíratelnosti bylo, zatím jen pomyslně, přetrženo.

Tak zkuste jen pomyslet a odpovědět si na otázku: „Přijdu i zítra?“ A pokud ano: „Co udělám jinak?“

Proč? Protože teď už můžu!!

I na zimní bundu dojde…

Ten kontrast začal přede dvěma dny.

Byla sobota a venku počasí, že by ani psa nevyhnal, prý. Na procházku se hodil deštník anebo nejlépe nic a zůstat doma.

 Jenže, co se přes noc nestalo, zimní zázrak. Sníh, mráz, vítr a já musela vyměnit svoje plátěné tenisky opět za zimní boty.

Tak to vše začalo. Jenže, dnes, v den, kdy rtuť teploměru sešplhala ve večerních hodinách k minus sedmi stupňům Celsia, jsem přes den musela vytáhnout další želízko v ohni, rukavice.

Dle předpovědi počasí se obávám, že zítra už i na zimní bundu dojde. Softshellko, adieu, a brzy zase na viděnou.

neděle 31. prosince 2023

Pokud se na určité události díváte prvoplánově jako na špatné, zkuste změnit úhel pohledu, protože to, co se zdá jako špatné v dané chvíli, je pro vás v globálu pravděpodobně to nejlepší, co může nastat.

Lze to ilustrovat na úplně jednoduchém příběhu.

Mám zubaře, mám ho ráda, ale nerada k němu chodím. Ne proto, že bych jeho samotného nerada viděla, ale nemám dobrý pocit, když sedím na onom křesle a i přese všechny vymoženosti současnosti si pobyt na tomto křesle nedokážu užít a těšit se na něj. Proto velice rychle znervózním a je pro mě důležitá osoba a klid, který umí vyzařovat.

Vzhledem k tomu, že zubaři jsou hodně zaneprázdněni a v ordinaci, do které chodím je zubařů více, jsem při objednání šoupnuta k tomu, či té, který či která nejlépe časově vyhovuje mým možnostem. Stejně tak tomu bylo i letos, poměrně nedávno.

Byla jsem šoupnuta na objednaný termín k paní doktorce, která je sice skvělá, ale její energie na mě nepůsobí tak pozitivně, jako klidná, mužská energie tamního pana mladého doktora. „Inu,“ řekla jsem si, „ buď ráda, že vůbec nějaký termín před Vánoci ještě byl, nech to být. Třeba by ti ta zlověstná plomba, která potřebuje vyměnit, ani nevydržela do doby, než bude volný pan doktor.“ Takže, podtrženo, sečteno, smířeno.

Avšak, jeden večer, začátkem měsíce, mi potvůrka plomba přece jen vypadla, a pocitově tam zůstal jen kráter, který jsem nechtěla raději ani vidět, jen jazykem jsem zkoumala zpustošené území. Popadl mě stres, a myšlenky na to, co já teď do objednaného termínu budu dělat?! Druhý den ráno jsem tedy zkusila zavolat a vysvětlit situaci ve stylu: Je to akutní! A co se nestalo? Termín byl, hned druhý den a k panu doktorovi. Takže to, co se večer předtím mohlo zdát jako komplikace se ukázalo jako obrovské plus pro mě a můj strach. Nemusela jsem dlouho čekat, a tudíž si pěstovat strach z čekání na termín a volno měl pan doktor, který na mě vždy působí svou klidnou, mužskou energií naprosto relaxačním způsobem. Dlouho už jsem se k zubaři tak netěšila. Po skončení telefonátu jsem si dokonce výskla. „Jupí, půjdu k zubaři a už zítra a k panu doktorovi a budu to mít za sebou. Jupí!“

A protože si myslím, že milá slova by si člověk neměl nechávat pro sebe, tak jsem to hned následující den, samozřejmě až po výkonu, panu doktorovi řekla. A co? No přeci to, že na mě působí tak, že se pod jeho rukama na zubařském křesle uklidním a ne naopak. Byl potěšen, tedy aspoň to říkal, tak jsme si hezky vzájemně poděkovali a všichni jsme mohli být spokojeni.

A takhle já si připomněla, že vše neexistuje pouze dobré, nebo špatné, ač se to tak někdy může na první dobrou zdát. A nebyla bych to já, aby se mi nevybavilo lehce podobné, možná i moudro, a to, že: VŠECHNO ŠPATNÉ, JE K NĚČEMU DOBRÉ.

Krásný konec roku, pohodové zúčtování, završení, shrnutí a odpuštění a spoustu zdraví pro nás pro všechny.

čtvrtek 28. prosince 2023

Jistě jste to už někdy v životě slyšeli. Ale co realita? Byla chyba ve vašem životě vždy ten hodný kamarád, nebo to byl káravý prst zvednutý ve stylu hrozícího hlasu se slovy „ať už se to nikdy neopakuje“? Co jste si v případě chyby říkali? Byla to laskavá slova konejšící vás, že takhle je to v pořádku, chybami se přece člověk učí ale pozor, vem si z toho příklad, a zkus to příště neopakovat?

A co se stalo, když jste chybu opakovali? Byla vaše vnitřní řeč opět ve stylu sebereflexe a uvědomění si chyby se závěrem, že příště do toho jdete nanovo a třeba už se zadaří?! Mohli jste si dovolit? Bylo vám to dovoleno? Dovolili jste si to?

Nebo jste spíše slýchali, že z chyb se má člověk poučit, tak proč je dělá znovu a znovu a „to už snad není normální s tebou?!“ A vy sami jste k sobě mluvili jak? Asi podobně, že? Já to tak tedy alespoň měla. V duchu jsem si spílala, jak jsem blbá, nemožná a kdovíco ještě. A abych na své chyby opravdu neměla šanci zapomenout, tak se mi vryly do paměti, a já si je v mysli neustále přehrávala, a vždy znovu si je vyčítala. Poučení, nepoučení. A mám to tak stále, ale víte co?

Chybami se člověk učí, a tak já se naučila, že tenhle přístup není správný. Nikdy mi nebyl ku prospěchu, avšak zvyk je železná košile. Jenže, víte co? Prvním krokem poučení se z chyby, ať už je jakákoliv, je její uvědomění si. Já jsem už vykročila.

Začněme od sebe. Buďme sami k sobě laskaví a vlídní. Vždyť, není vně, co není v naších myslích uvnitř a třeba se vlídnost a laskavost z našich myslí přenese i vně, na příslovečné šmouly Mrzouty.

Nedám dopustit na lidová pořekadla a moudra. Čím dál více si uvědomuji, jak jsou moudrá a stále platná.

úterý 14. listopadu 2023

Nevýhodou dostatku je právě onen dostatek. Vrátím-li se v myšlenkách do doby před třiceti, třiceti pěti lety, vím, že jsem měla malou brožurku léčivých bylin, která byla přílohou tehdejšího časopisu, možná to byly Květy, možná Tina, nebo Chvilka pro tebe, netuším, ale vím, že v dané brožurce byl základ nejčastějších, a hlavně běžně dostupných bylinek, o které jste mohli doslova „zakopnout“ na každém vesnickém kroku. Já si z ní pamatuji dodnes mnoho, jak jednotlivé bylinky, tak jejich užití, tak jejich sbírání, vaření, louhování a pití čajů. Stále vnímám a cítím to zpomalení, pomalé listování mezi listy brožury, detailní zkoumání obrázků bylin, jejich hledání pod nohama, koukání kolem sebe, na louce, u lesa, a objevování. Ano, to je ona, třezalka tečkovaná. Ukaž, zkusím, zda je pravá, zkusím její květy zmáčknout mezi prsty, zda opravdu v té brožurce nekecají. Vidím ty papírové stránky, jak jsou na krajích ohmatané a v krajích se papír drolí, kolikrát už byl vzat do ruk a zkoumán.

Ano, je mnohem pohodlnější, jít do obchodu, danou bylinku či daný problém si předem vyhledat na internetu, zakoupit, hodit pytlík do hrnku, nalít vodu do rychlovarné konvice, počkat několik vteřin, zalít, a pak už jen to dlouhé čekání, až se čaj vyluhuje, lehce zchladne. Cítíte v tom ten spěch? Já ano, možná proto, že už třicet let si pamatuji, na co se užívá kontryhel lékařský, jak vypadá, a jak se sbírá. Přesně tu dobu, kdy jsem mohla poprvé využít jeho bylinkovou sílu, a nikdy jsem na něj nezapomněla. Je pravda, že v roce 1993, kdy mi bylo třináct, bezmála nikdo stejného věku ani netušil co či kdo je kontryhel lékařský. A asi ani řebříček pravý, možná se vědělo jen to, že se sbírá, suší, a nosí do školy. Stejně tak bezmála nikdo z mých vrstevníků netušil, jak se pozná třezalka tečkovaná. Inu, já si to pamatuji dodnes. Možná právě proto, že těch informací nebylo přehršel, měli jste čas je zpracovat, zastavit se, a informace z nich třeba i najít v reálném čase a prostoru.  

Tehdy jsem to uměla, stejně tak jsem to uměla v pubertě, kdy mě to nikdo nemusel učit. Potom svět zafungoval svým zrychleným kouzlem, a teď se učím ono kouzlo znovu odčarovat, alespoň ve své duši, hlavě, okolí, prostředí.

Rychlost přenosu informací raketově vzrůstá, doba čekání se zkracuje, technologie se vyvíjejí, a co my, lidé? Nezaostáváme? Nemáme pocit nedostatečnosti, pocit, že nestíháme, času je málo, čas letí, deadline se blíží, šalina ujede, další až za veledlouhých pět minut, spěcháme, musíme, nesmíme, je nejvyšší čas, a my chceme víc, dál, déle, za míň, dřív, hned, až… Už není čas…

Přiznejte se, jak jste na tom? Přiznejte se sami sobě. 😉

Středa 1.11.1980, omyl, 1.11.2023

Nevím proč, ale stalo se mi to dnes už podruhé. Vybavilo se mi přesné datum mého narození, nejen dnešní, narozeninové. Netuším, zda to má mít nějakou symboliku. Už dlouho si přeji, na základě mých životních zkušeností, abych byla schopna konat věci dle svého přesvědčení, rozhodnutí a svobodné vůle. Umět se postavit pevně sama za sebe. Nebyla jsem to učena, nebyla v tom vychovávána a tak se to učím, stále, s většími či menšími úspěchy. Asi proto jsem se rozhodla si to dnes přát, během sfoukávání svíček, které jsem si sama koupila, na dortu, který jsem si sama koupila, nadšená z prskavek ve tvaru srdce, které jsem si, jak jinak, sama koupila. Tak, tuto část o narozeninovém přání musí všichni hned po přečtení zapomenout, a to z jediného důvodu, aby moje přání nebylo vyzrazeno a mohlo se splnit! 😉

Ne, že by se mi moje rodina rozhodla nic nekoupit, ale, můj manžel se už roky vymlouvá na fakt, že na vymýšlení překvapení a kupování dárků nemá vlohy a pokud by něco vybral, tak by se mi to jistě nelíbilo. Předpokládám, že toho se chce vyvarovat, a i přesto, že ho podezírám, že se prostě jen vymlouvá, určitou míru opravdovosti mu musím přiznat. Pokusil se s tímto svým nedostatkem zabojovat loňské Vánoce, kombinoval, dedukoval, dle toho, co jsem v dané době říkala, o čem jsem se zmiňovala a na základě toho mi vybral dárky, které mi tu buď leží, nebo jsem je ještě mezi vánočními svátky vrátila, s manželovým plným vědomím a v jeho přítomnosti. Chápu, že ho asi příliš nepotěšil fakt, že po rozbalení několika takových darů mou první otázkou bylo, zda od nich má účtenky. Ano, asi proto volí onu strategii: “Už sis vybrala, co bys chtěla koupit k …?“ Danou příležitost si lze doplnit dle ročního období. A já své letošní narozeniny chtěla svést opakovaný pokus, i po vánočním neúspěchu, o to, zda se přece jen odváží vymyslet a koupit mi dar, který mě ohromí. Tak prý o tom přemýšlel, dumal a nic nevymyslel. Až do dne mých narozenin. Tudíž jsem nebyla probuzena žádným wow překvapením, nebyla jsem vlastně probuzena ani žádným překvapením, pokud by překvapením samotným nebyl fakt, že moji nejbližší pro mě v den mých narozenin neměli vůbec, ale vůbec, nic. To mi dalo hodně ponaučení zabojovat se svým egem, stereotypy, a přesvědčením, že když mí nejbližší nechystají narozeninové překvapení a oslavy jako vystřižené z amerických romantických, teď už spíše z rodinných, filmů, neznamená to, že na mě kašlou. Stejně to ode mě ale několikrát den slyšeli, rádoby ve vtipu, ale jak je známo, cokoliv, co člověk pronese, v sobě nese špetku pravdy, někdy i drobet hořkosti a ironie, i když řečeno vtipem.

„Mamíííííí, neříkej to, to přece není pravda, že jsme se na tvý narozeniny vykašlali.“ se zkroušeným pohledem nesoucím v sobě i značnou míru pubertální nasranosti mi na to odpovídá moje milovaná dcera. Ta, která mi každý předcházející rok vymýšlela, co mi koupí. Když byla ještě malá, chodila to kupovat s babičkou, později už sama. Ta, která nesnesla fakt, že by její milovaná maminka od ní nedostala něco k narozeninám. Inu, časy se mění. „Mami, dárky a peníze nejsou všechno. Vždyť ty všechno máš, tak co bych ti ještě mohla koupit?!“ Koukám, moje škola, zrcadlo, fakta, která jí opakuji, a proto jsem je dnes dostala zpět. A ano, musím přiznat, že má pravdu, ale i tak je tam ale … Skutečnost, že mi v den mých narozenin nepředala žádný dárek, už pro ni není nereálná. Je víc než reálná, vím to, dostala jsem ji.

Ale, i přesto, aby nezůstala pozadu za manželem, který zastává strategii „Už sis vybrala, co ti mám koupit?“ se mi rozhodla můj den učinit výjimečným a nezapomenutelným. To je přece přesně to, co si každý z nás v den svých narozenin přeje, přiznejme si to. Jen, někdy to není úplně tak, jak si to člověk představuje. Asi budu muset příště svá přání specifikovat lépe. Rozhodla se mi dát dar možnosti zařizování a telefonování, tak jak to jen já umím, a proto jsem jí ráno zařídila návštěvu ortopeda, poté jsem ji doprovodila na návštěvu rentgenu, zajely jsme pro velký úspěch do dětské nemocnice, kde s námi nikdo nechtěl slavit, takže jsem nám další oslavu mých narozenin telefonicky domluvila na následující den, pro změnu na pracoviště ultrazvuku. Děkuji, dcero má, vím, že jsi chtěla, aby můj narozeninový den byl nezapomenutelný. A, povedlo se.

Ale, přece jen, byl, je, a bude. Proč? Byl, a stále ještě je, nádherný den, slunečný a tak krásný, a víte proč? Protože mám narozeniny. Protože se dalo sedět venku, dát si výborný oběd a protože, mám narozeniny. Vždyť jsem to taky nezapomněla své rodině během dne několikrát připomenout slovy: “Dnes je nádherný den, že? A víš/víte proč? Protože mám narozeniny.“ „Mamíííí, už to neříkej.“ „Miláčku, už jsi to zopakoval tolikrát, asi se mi z toho motá hlava, zkus to chvíli neříkat, uvidíme, zda se to zlepší.“ „Ale to máme dnes nádherný den, víš proč? Protože mám narozeniny.“ Je ti líp? 😀

Manžel mi s mírnou povinností koupil krásnou kytku, a na moje dotazoujištění, zda to není vše, že bych ještě ocenila nějaký ten dárek mi řekl. „Vždyť jsi říkala, že si vybereš nějaký šperk?!“ Inu, říkala, protože sama nevím, co mi koupit, jak už správně naznačila moje dcera větou „Mami, ty máš všechno, tak co bys ještě chtěla?!“ jsem se rozhodla to uzavřít slovy směrem k manželovi:“ Dobře, tak nebudu vymýšlet nic na sílu a až uvidím něco, co bych si přála, tak ti řeknu a ty mi to koupíš.“ „Dobře.“ „Cokoliv?“ „Cokoliv.“ No, tak si nejsem jistá, zda si je můj manžel plně vědom toho, co právě slíbil. Možná mě právě ve chvíli, kdy to sliboval, dost dobře nevnímal. Nebylo by divu, už mě vnímá čtrnáctým rokem, s větší či menší úspěšností. 😀 Věřím, že mě musí milovat, jak jinak by se mnou mohl vydržet, když někdy se sebou nejsem schopna vydržet ani já, ale on ví, proč to dělá. Ví, že ve mně není zbla závisti, zla, pomstychtivosti, falše…inu, možná proto mám objektivně a materiálně vzato v podstatě „vše“, protože vím, že skutečné bohatství nejsou věci, značky, Apple, drahé dovolené, ale klid v duši, zdraví, zázemí. Děkuji mámo a táto, že vás stále mám. Děkuji rodino, že vás mám. Děkuji za všechny lidi, které jsem měla či mám v životě, všichni jsou nebo byli na mé cestě proto, aby mě něco naučili, a učím se stále, děkuji.

A víte, proč je dnes tak krásně? Protože mám narozeniny.