Včera neděla byla, včera byl hezký den, krásné podzimní počasí a úvodní slova evokující známý, ne všemi, song od úžasné paní Filipovské.
Ok, takže včera neděle byla, a tak mě nenapadlo nic jiného, než se po podzimní procházce zeptat manžela na jednu z filosoficko-existenčních otázek znějící následovně: „Děláš svůj dream job?“ Podotýkám, že manžel pracuje v oblasti IT a podezírám ho, že programuje už od plenek, již tehdy alespoň v představách a své dětské fantazii. Upřímně, řešila jsem si v hlavě primárně sebe, svou životní cestu a svůj takzvaně dream job a v manželově případě bych si se 150% jistotou dovolila tvrdit, že moje otázka bude povahy spíše řečnické. No, spletla jsem se.
Muž mi neodpověděl vzápětí, jak bych očekávala, ale v první řadě se na mě jen dlouze podíval. Och, dramatická pauza, asi přijde něco rádoby vtipného, v té oblasti se manžel rád angažuje, úspěšně i neúspěšně, ale pak musí, prostě MUSÍ, přijít kladná odpověď. Odpověď přišla, kladná nebyla: „Ne, protože…“ už jen po těchto dvou slovech, vlastně úplně stačilo i to první, mi v hlavě naskočil červený majáček, který houkal, divoce blikal a signalizoval: „Cože? Co? Jakto? To už tak dlouho žiju ve vlastním bludu o tobě? a přidal se smajlík s obrovsky vytřeštěnýma očima. Údiv, ale totální. Tak jak to vlastně je?“
„Ne, protože dream job by byl ten, kdy bych nemusel pracovat a peníze by se mi automaticky generovaly na účet.“ Aha, tak takhle to je, ale nechtěli bychom to takhle vlastně všichni? Nechodit tzv. do práce, protože musíme, vydělávat peníze, ale jen pokud bychom nebyli nuceni vnějšími okolnostmi? Kdo z nás a jak často by se vlastně v práci ukázal? 😉
