Mít své místo…
Páteční ráno, zase jeden celý týden pryč, nástup rutinního víkendu, rutinního života, do kterého se snažím vnášet už nekolik let život. Obměňovat, variovat, potkávat, poznávat. Navenek by se dalo říct, že mám vše. V podstatě. Jen, to místo mi chybí. Moje místo. Moje životní, profesní, místo. Má seberealizace. Kolikery proplakané zamítavé odpovědi na inzeráty, kolikero zklamání, kolikero zoufalství, co je se mnou špatně, a proč by mělo? Kolikero uvědomění, hlavně poslední dobou, a zoufalství, že nemám ty správné kontakty na těch správných místech. Kolikerá sebelítost, zmar, lítost, zoufalství, které se snažím příliš nedávat najevo. Už to nejspíš nikoho nebaví. Moje stesky. „Práce? Nějaká přijde!“
Ale, kdy a kam? A nespletla si dveře? Nemá moje vysněné místo někdo jiný? Nejspíš ano, to poslední si mé dveře nenašlo, a to jsem si myslela, chtěla, byla jistá a nadšená, že to je to správné a přesné pro mě. Dream job. Inu, ti za klikou rozhodli, ani nakouknout mi nebylo dovoleno. Ty dveře mi byly přibouchnuty před nosem.
„Buď ráda, že máš manžela, který se o vás postará.“ Ale, i já se starám, vždy a za všech okolností, i když, tu smetanu slízne někdo jiný a mně je přisouzena role chudinky, té, co nemá práci. Nemám, a nikdy jsem ji ani neměla tak lukrativní, fajn. Mám být vděčná? Jsem i nejsem.
A tak jsem se toto páteční ráno chtěla zase začít litovat, protože nemám tu práci. Každý si odešel do svých institucí a já abych si tu zase začala dělat tu svou, domácí, práci, abych zaměstnala ruce a hlavně hlavu. Ale upřímně, tato práce nikdy nekončí a nikdy není adekvátně doceněna.
Matka manažerka. Matka kuchařka. Matka zásobovačka. Matka paběrkovačka výdělku. Matka psycholog. Matka pedagog. Matka výzkumná pracovnice. Matka telefonní operátorka. Momentálně zkoumám, jak to neposrat v pubertě. Tu svoji si pamatuji, ale mám pocit, že byla jiná. Taková lehčí, jednodušší. Na vesnici, bez mobilů, s kolem, i přesto se slzami z platonických či nevydařených lásek. Jen jsem se nikdy nechtla zabít. Tedy, aspoň si to nepamatuji. Mojí mantrou bylo: „Plač, vyplaví to bolest, uleví se ti a čas vše zahojí. Vydrž. Počkej, až přejde určitý čas.“ A víte co? Někdy jsem trpěla jako zvíře, tak, že jsem proplakala ozdobný polštář tak, že byy se dal ždímat, ale moje mantra měla svou hlubokou pravdu. Vše vždy přešlo, a život šel dál. Vydržela jsem.
Dále jsem Manželka Vševěd. „Miláčku, kde mám ponožky, kde je naše dcera, kdy přijde, kdy mám ten termín v autoservisu, nechceš mi vyžehlit, kdy máme jet k tomu zubaři, kdy je konec tábora, vyzvedáváme nebo nevyzvedáváme ji, kam mám dát, co mám koupit, co si mám dát k jídlu,co mám zítra na oběd do práce, kde máme to či ono…?“ Popravdě, nechtěla jsem být do konce života ve vleku těchto otázek, proto jsem svého muže úspěšně po čtrnácti letech naučila, že oba máme dvě ruce, dvě nohy, a mozek, tudíž to, co žádá po mně, stejně tak dobře může zvládnout sám, s většími či menšími úspěchy. Tudíž, už ví, co bude mít k obědu do práce, protože si to buď zjistí, dvě oči, nebo si to uvaří, dvě ruce. Už ví, že jeho ponožky jsou jeho a tudíž o nich odmítám mít přehled. I když jej v podstatě mám, zvyk je železná košile, a tak mu někdy milostivě prozradím to tajemství jeho ponožek. Kdy máme jaké termíny? Miláčku, ty jsi ten IT mág, tak si to někam zamaguj, ať to na tebe křičí v předstihu.
A co třeba žehlení? Tak to ode mě dostalo stopku v jedné chvíli, když mi muž položil svou obvyklou otázku, zda bych mu nechtěla vyžehlit košile, v době, kdy je ještě nosil do práce, ta doba už je daleko. Měl pravdu. Nechtěla jsem mu žehlit jeho košile, proto jsem ho upozornila na to, že i on má dvě zdravé ruce, načež on mi zpoza monitoru počítače, kde zrovna hrál buď nějakou hru, nebo jiným plodným a podobným způsobem zrovna trávil svůj čas, řekl:
“ Žehlení je podle mě ztrátou času.“
V té chvíli bylo rozhodnuto. Odkryl své karty a mně bylo jasné, že když žehlení je pro něj ztrátou času, proč bych já měla ztrácet ten svůj žehlením jeho košilí, které ani on sám nechce žehlit. Chápete tu pointu? Já ji pochopila hned. Proto jsem tuto situaci nikdy nezapomněla, byla to velmi důležitá životní lekce. Od té doby manžel věšel své košile po vyprání tak, aby nejevily přílišné známky zmačkání a pozděj přešel na trika, která věší se stejnou pečlivostí, jako dříve své košile, a jako nikdy mé halenky a trika. Odpouštím mu to. I tak asi dost trpí.
Manželé jsou a mají být partneři, kteří se podporují v časech dobrých i zlých, proto jsou na to dva. Jeden umí to a druhý ono, ano.
Věci nespecifické, kde jde pouze o vlastní lenost a vypočítavost vůči druhému si každý může zřídit sám. Nechutná ti? Fajn, nejez, nebo uvař ty. Děkovačka po mém odehraném představení o důstojnost a vztahovou fair-play.
Nechceš žehlit? Ani já, ale pokud chci mít něco vyžehlené, nic jiného mi nezbývá, ani tobě, drahý.
Zapomněl jsi na to, že jsem ti teď něco důležitého řekla? Moje chyba, řekla jsem to před celými dvěma vteřinami, chápu. I já bych chtěla tak lehkou a klidnou hlavu jako ty, aby můj spánek byl večer slyšet minutut poté, co ulehnu.
Jsi můj učitel, jsi můj guru v tomto směru. Ale toto mi stále nejde. Málo se učím. Vypouštět většinu vět hned, jak je uslyším. Jsem ráda, že tu ale jsme vždy jeden pro druhého, pro objetí.
Chtělo by se vám do práce, která není dlouhodobě moc dobře oceňována a hlavně je to takové to never ending story? Úklid, vaření, nákup, vyřizování všeho, ano miláčku, ahoj, co budu dnes dělat se ptáš? Asi stejné nic jako včera. Nic, nic, jen to stejné, stále dokola, teď jsem k tomu přidala mytí oken, praní a věšení záclon, a další úklid, abych se nenudila, a abych náhodou neměla pocit, že nic nedělám, když ráno neodcházím jako všichni ostatní. A ještě si v tom musím libovat, protože, co jiného by mi zůstalo po několikré odmítavé odpovědi na pracovní nabídku, která byla vysněnou, nebo alespon zajímavou. Co by zbylo? Slzy, zoufalství a otázka: Proč? Proč zase? Zase?! Zase! Tak jsem si řekla, že už mě to nerozpláče. A pak jsem si řekla, že to by vlastně bylo potlačování emocí, a to není fakt moc dobrý. Takže co si z této situace prdelí napřed vzít? Vlastně nic. Vlastně vše. Vlastně to můžete jen nechat být a jít. Kam? Buď se litovat, aspoň krapet, trošičku, jako jsem to chtěla udělat toto ráno i já, už poněkolikáté, předtím než se vrhnu na všechno to ubíjejíci a never ending NIC práci, anebo se rozhodnout, že na sebelítost kašlete, když na světě je tolik jiných věcí, které se dají dělat. Třeba psát. Nebo vyrábět šampuky, nebo si zacvičit, nebo nakoupit, zvyk je zvyk. A taky možná dojdete k rozhodnutí, že nenecháte pracovat své myšlenky v tomto směru. Ne!! Žádné myšlenky, že nemám a kdy budu mít? Co? Své místo, svou práci. Možná, v mém případě je to možná hraničící s jistotou, že limity jsou jen v mé hlavě. Vězení? Myšlenkové. Vězení? Plno dalších myšlenek.
Edit: Tak jsem se dnes chtěla zase začít litovat, jak nemohu najít to své profesní místo v životě, když jsem si uvědomila, že moje šedá kůra mozková teď nefrčí zrovna v můj prospěch a rozhodla se myšlenky tohoto typu stopnout, či nechat být a odejít, ale každopádně je nenechat vytvářet depresivní, katastrofcké scénáře. Než jsem si uvědomila, že na světě je tolik zajímavějších činností, které mohu dělat spíše, než se začít litovat, tak proč nedat bezvýhradný prostor jim? Není důvodu, stačí jen nenechat se lapit do sítí myšlenek.
Final: Tak moc chceme někam patřit, do nějaké pracovní sociální skupiny, že si možná ani neuvědomíme výhody toho, co máme a fakt, že až budeme v té pracovní sociání skupině, tak možná začneme nadávat na nedostatek času, příšerné kolegy, strašného šéfa, nízký plat, vedo na zdechnutí na pracovisšti, nelogické požadavky. Takže, začít si to dělat dle svého, lehce tamto, lehce ono, trochu šéfa, trochu svobody, chcete víc peněz na značkové kabelky? No, tak tím směrem nejdu, já mám ráda smysl, obchod, lidi, podnětnou a přínosnou komunikaci, nezávislost. A hlavě, vidět všechna pozitiva daného současného stavu. Proč? Uměla jsem to, jen jsem nato zase zapomněla. Asi jak je člověk formován institucemi do toho kvalitního dospělého, co má držet ústa, krok, a makat. Odcházela jsem tehdy, na gymnáziu, v hodině chemie od učitelské katedry, byla jsem vyvolána na organickou chemii a tu jsem nějak nedala, dostala jsem za pět. Odcházela jsem úsměvem takovým, že to bylo podezřelé i samotnému vyučujícímu a tak se m tehdy zeptal:“Co se tak usmíváte, Hvězdová, co je k smíchu na tom, že jste dostala pětku?“ „Pane učiteli, já si jen říkám, že všechno špatný, je k něčemu dobrý.“ A tak jsem právě v dané chvíli asi přemýšlela nad tím, co dobrého je na tom, že jsem právě dostala kouli a ve stejné chvíli jsem asi došla na nějaký vtipný výsledek, nevím. Podstatné je, že už tehdy, v těch šestnácti, sedmnácto letech jsem měa pravdu. Veškeré utrpení a konstrukty si člověk vyrábí v hlavě, je nám to tak servírováno, v naší hezké konzumní společnosti, orientované na výkon a rychlost, která se s nástupem digitáních technologií zvyšovala a zvyšovala, a zvyšovat bude, dokud se z toho všichni buď nezblázníme, nebo v ideálním případě neodpojíme. Už tehdy jsem věděla, jak se věci mají, to by v tom byl čert, abych nasedla na vlnu sebelítosti, byť jsem o dobrých 20+ let moudřejší a zrychlenější. A někdy zoufalejší, bych úplně nevypadla z konceptu dnešní doby, protože kdo není nespokojený a zoufalý, ten je přinejmenším lehce podezřelý.
Je to asi týden, co se mě paní z klenotnictví tady v místě mého bydliště zeptala jak se mám a já jí na tuto otázku odpověděla kladně, načež mi ona sdělila, že jsem jedna z mála co to řekne. Tak, buď jsem byla vychována tak, že na formální zdvořilou otázku odpovím neutrálně, formálně, zdvořile, nebo se mám dobře, nebo obojí.
Stejně tak mi bývalá kolegyně v práci na otázku zda jsem spokojena s platem a na mou odpověď sdělila, že jsem moc skromná. Co si myslela ve skutečnosti, nevím. Opět jsem si připadala, že se ode mě očekává, že si budu stěžovat. Nestěžovala jsem si, a tak jsem se stala ve skupině nežádoucí, protože jsem někomu byla očividně trnem v oku.