úterý 15.11.2022
Jsou to tři dny, byl víkend, když manžel za volantem naznal, že žádný normálně myslící člověk nemůže vejít na přechod pro chodce a rázem zpomalit.
„Řekni mi, který normální člověk něco takového dělá? Vždyť to nemá smysl a logiku?!“
Mno, v té chvíli jsem mu to neřekla a komentovala to pouze vědomým úsměvem.
O dva dny později, dnes, jsem si večer, už za tmy, při návratu z práce jednoznačně vzpomněla na víkendový výrok svého manžela. Asi by se teď teprve divil.
Procházela jsem po chodníku a viděla dva mladíky přecházet silnici. Tito dva . Auto, které se k nim přibližovalo náhle zpomalilo, čekalo než oba mladí muži přejdou, když v tom se druhý z nich zastavil uprostřed silnice, přímo před kapotou čekajícího auta a ležérně poklekl ke své botě, reflektory auta detailně vykreslovaly klečící siluetu a rozhodl se, že právě tady a teď je jedinečná a ideální příležitost. K čemu? No přece, zavázat si tkaničky.
Čekala jsem, jak řidič zareaguje a musela se začít smát, protože přesně v té chvíli jsem si vzpomněla na nedávná slova mého manžela: „Řekni mi, který normální člověk něco takového dělá? Vždyť to nemá smysl a logiku?!“
Ach muži můj milý, právě teď tu chybíš. 🙂
Řidič za volantem naštěstí nervy neztratil a POUZE začal troubit.
Po dni, kdy jsem potkávala koncentrovanou ignoranci a hloupost už od brzkého rána, to tato událost završila a mě rozhodně pobavila.
Říká se, že kdo je připraven, není překvapen. Děkuji světe, pečlivě mě různými situacemi denně připravuješ, ale je mi líto, že tě musím zklamat. Stále totiž nemohu říci, že mě už nic nepřekvapí. Lhala bych!