Všimli jste si, jak jsou duševní nemoci stále vnímány s nálepkou ´ten divný/ta divná´? Já ano! Ale, myslíte si, že člověk jimi trpící si jednoho dne řekl :“ Pecka, chtěl bych si šlehnout nějakou regulérní úzkost, depresi, k tomu si přihodím ještě nějakou fobii, ať to má grády, hlavně ať se mě to drží pěkně dlouho a objeví se to nejlépe kdykoliv a kdekoliv?!“
Vážně si myslíte, že to takhle bylo? Pokud ne, proč se k lidem, co duševně trpí, a ono to opravdu utrpení je, chováme jakoby se pro to sami rozhodli?
Co uděláte, když potkáte někoho, kdo má zlomenou nohu?
Řeknete mu, že je nešikovný debil? Pravděpodobně ne, nebo se pletu? Politujete ho, ať už mu to způsobil někdo jiný, nebo si to způsobil sám vlastní nešikovností, mám pravdu? Ono je to vidět, chudák, s tím se těžko funguje, popřejete mu ať je brzo zdravý, že?
Nebo co třeba ta hnusná nemoc na R?
Vynadáte lidem, kteří ji mají, že určitě udělali nebo dělali něco ve svém životě hodně špatně a že si tak vlastně za to můžou sami? Že dělali moc onoho a málo tamtoho? Ne! Nejspíš je politujete, a to je v pořádku, nikdo by ji nechtěl mít, tu hnusnou nemoc na R!
A uvědomujete si, že duševní nemoci jsou jako takové na první pohled neviditelné, někdy i neměřitelné, rakoviny duše? Trpíte, ale nikdo to nevidí, aby Vám popřál brzkého uzdravení! Trpíte, ale vážně se tím nechlubíte, aby Vám někdo popřál brzkého uzdravení! Trpíte, ale nikdo Vás nepolituje!
„Počkej, ty jsi nějaká divná/ nějaký divný?“
Ono ve finále, lítost je hezká, ale k ničemu nevede, účast je lepší, ale co je nejlepší? Nezlehčovat! Není to pseudobolest, není to divné, nikdo si to dobrovolně nevybral, jen to má hodně špatné PR, snad se toho do budoucna ujme někdo schopnější!
Ale? Je tu pozitivní vývoj, zdá se. Náhled na duševní nemoci sice pomalu, ale jistě přechází od divné skutečnosti k uvědomělé neskutečnosti! Nejste divná, neskutečně trpíte, i když to skutečně na první dobrou nejde poznat!
Upřímně, kdo nezažil, nedokáže nikdy úplně pochopit míru, hloubku, kvalitu a rozsah takového utrpení. Je ale skvělé, pokud by se o to empaticky snažil a snaží. Nic víc, nic míň! Podstatná jsou dvě slova- NEZLEHČOVAT, NEBAGATELIZOVAT!
Řeknu Vám jediné, nikdy nevíte, komu zvoní hrana. 😉 Myslíte, že když se Vás to netýká teď, že to tak zůstane navždy? Hm, může být! Ale? Čert nikdy nespí, to přece víte! A jak lidové moudro říká-neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.
Zkuste zahodit svou omezenost, hloupost a zkuste se začít chovat ohleduplně, ke všem lidem, kteří si svou nemoc nezáměrně způsobili se záměrem se s ní poprat a zvítězit!
Podat pomocnou ruku? Není ostuda! Věnovat čas člověka člověku? Není ostuda, slabost ani zbytečnost! Nikdy nevíte nebo se nedozvíte, komu jste mohli nebo můžete svým milým slovem, úsměvem a otázkou: „Můžu pro tebe něco udělat? Chceš si popovídat?“ zachránit den, úsměv a někdy i život.
Zkuste neignorovat a nepodceňovat volání o pomoc, na profilech, sociálních sítích, v komunikaci, v online i offline prostoru.
Lidé trpící vnitřně nejsou o nic míň lidmi, než všichni ostatní !
Politování hodni jsou ti, kteří si myslí, že jsou dokonalí, neomylní, nesmrtelní a nedotknutelní, bez špetky pokory k životu se všemi jeho strastmi i slastmi. 😉