V roce 2018 jsem měla ve školství jednu kolegyni, jednu z mnoha kolegyň, a ta té doby řešila problém, že si nerozumí s dcerou. V duchu jsem si říkala, kolik tak asi její dceři musí být, že si(jí) UŽ nerozumí?! Její odpověď mě šokovala!
11?!
Opět jen v duchu, jsem došla k závěru, že ženská si přece nemůže nerozumět se svou dcerou a navíc UŽ v jedenácti letech!! Vždyť je to proti přírodě, nebo ne?!
V pouhých jedenácti letech? Není to ještě roztomilá, růžovou barvu milující holčička, která se vodí s maminkou za ruku na procházky, spolu chodí do cukrárny na kávičku a dortík, povídají si o světě a ona se jí ptá: „ Mami, co znamená, když jsou v přehradě sinice? A jak taková sinice vypadá?“ No, není! Už dávno to není ta holčička, co se s Vámi chce vodit za ruku po sídlišti, ani ta, která chce, abyste si ji vyzvedla ze školky jako první ze všech rodičů nebo ji doprovázela do školy, obchodu, světa! Teď už to vím, tenkrát bylo mé dceři sedm let a nastupovala do druhé třídy základní školy, což byla vlastně taková druhá první třída, stále ještě malé kuřátko, které se v novém světě učí orientovat. Teď je jí o pouhé bezmála 4 roky víc a vím, že ten posun je delší, než světelný rok. Už to není: „Mami, půjdeš se mnou?“ ale „Mami, nechoď se mnou, prosím!“ Chci být samostatná, chci, chci, chci, ale ty už tam nefiguruješ, když je něco fajn, místo tebe jsou kamarádky, spolužačky a spolužáci, přijdu za tebou, až mi bude ouvej, bude mě něco trápit a bude mi smutno, až mě bude bolet noha, anebo později srdce, ok? Rozumím jí, i když bych někdy nechtěla, ale tak to má být, i když, každá milující máma ví, jak moc to bolí, ale prostě je to to nejdůležitější, co lze udělat.
Provázet životem od narození, až do doby, kdy budete požádáni, abyste si dali pohov a věřit, že vše podstatné už bylo vloženo a teď můžete jen věřit. Věřit svému dítěti a věřit světu, že Vám je vždy vrátí v pořádku! Nácvik na syndrom prázdného hnízda je tu! Dějství první!!
Co si dnes pomyslíš, to zítra prožíváš.