Pátek 29.7.22
„Miláčku, potřebuješ s něčím pomoct?“
„Ano, mohl bys jít udělat nádobí?!“ je sedmá hodina večerní, pátek.
Pomalu, i když nezáměrně, třískám s nádobím do myčky sama, nic se neděje. Nedá mi to a zeptám se: „Jdeš udělat to nádobí?“
Žádná odpověď, nic, buď neslyší, nebo slyšet nechce, výsledek stejný. Nic se neděje. Nerozumím ničemu a tak se ptám: „Proč jsi se ptal, zda potřebuji s něčím pomoct?“
„No, abych věděl s čím potřebuješ pomoct.“
„A ty se mi tedy chystáš jít pomoct, když se ptáš na to, s čím potřebuji pomoct?“
„Ne, jen jsem chtěl vědět, s čím chceš pomoct?“ Tak jestli to nechápete, nejsem v tom alespoň sama, taky nechápu, má to možná nějakou mužskou logiku, které stále, ani po více než dekádě soužití s ní, nerozumím.
Anebo? Možná rozumím, jen moje předpoklady byly celou dobu špatné. Neplatí totiž přímá úměra, že čím déle/víc tím víc, ale čím déle/víc, tím míň! Bingo, konečně jsem na to přišla! A pak že ženským nelze rozumět! Hloupost! U nás doma to prostě máme jinak!
Nepřímá úměra je správně a tudíž, čím víc se s mužskou logikou vyskytujete pod jednou střechou, tak mu: muži a jeho logice, vlastně už vůbec nerozumíte.
Shrnutí: Teď mě tak napadlo, pokud bych si někdy v budoucnu pořídila milence; hm, to zní jako pořídit si psa, pořídit si jinou sedačku, novou halenku, boty; tak vlastně nebudu moc lhát, když řeknu: “ My už si s manželem nerozumíme!“ i když to bude jen o malinko jinak: „Já už manželovi vůbec nerozumím!“