Amorální štít
TRAGIKOMEDIE , 1.DĚJSTVÍ
Všední den, stejně jako všechny dny, než se stanou něčím výjimečné.
I tento se jím stal, alespoň pro mě.
Ten den začal tím, že se mi ráno chtělo spát, stejně tak jako se mi nechtělo vstávat, moc. Předchozí den jsem si dopřála studijní volno, v hlavě mi vrtal jeden administrativní problém spojený s jeho čerpáním a sofistikovanou informací od zástupce ředitele, že studijní volno se u nich, u nás, čerpá v době do 30. června, která se ve finále ukázala jako mylná.
Večer přišla na řadu pedikúra spojená s fantastickou masáží nohou, prokládaná diskusí o stavu současného školství.
V práci měl následovat hektický pracovní den, už jen tím, že jsem učila šest hodin v souvislém bloku.
Daná záležitost studijního volna mi stále vrtala hlavou a proto jsem si hned u ranní kávy před začátkem vyučování odchytila u ledničky ve sborovně pana zástupce ředitele a zeptala se. Už to bylo mým prvním odvážným krokem ten den, který se ukázal jako začátek všech budoucích, ne úplně příjemných, odvážných kroků a následných diskusí.
„Dobrý den, můžu se zeptat, jak to tedy vlastně je s tím studijním volnem, protože co já vím, tak jej lze vybírat i v době letních prázdnin a v tom případě mě informace od Vás v podstatě mate.“
„U nás je to tak, že se studijní volno vybírá v době do 30.června a na letní prázdniny se čerpá dovolená.“
„Aha, a tak to mám tedy tolik dovolené a studijního volna, že mi to pokryje celou dobu letních prázdnin?“
„To nevím, to bych se musel podívat. A v případě, že byste u nás pokračovala a neměla dostatek staré dovolené, tak poté nabíhá nová dovolená, která se v době letních prázdnin uplatní.“
„Ok, takže si můžu vybrat studijní volno do konce června?!“podívala jsem se na našeho zástupce ředitele, ten se usmál a s mírným pokrčením ramen a výrazem říkajícím No nemusela byste, když my ostatní sem musíme poctivě chodit denně jako lamy už nic dalšího neřekl.
Usmála jsem se tedy též, sdělila mu, že chápu, že dané studijní volno je nenárokové, předem mu poděkovala za případné jeho udělení a odebrala se do výuky.
Nově nabytou informaci jsem sdělila manželovi, referovala kolegyni, s vědomím, že tedy když pan zástupce říká, že něco je, tak to tak prostě je a je to stejně neměnné a neoddiskutovatelné jako že jsme ve vesmíru sami.
Nebo že by to přece jen nebyla až taková pravda?
Nebyla.
O následující přestávce mě potkal pan zástupce a guru školy v jednom, opět s úsměvem na rtech, řka, že jsem měla pravdu a že bližší informace mám v emailu, školním. Lehce se ve mně zatřepala motýlí křídla, ale nebyla to ta, co byste chtěli, protože Vás něco pohladilo po duši. Byla to křídla očekávání něčeho, co zatím nejste schopni definovat, ale intuice Vám napovídá, že to nebude milé překvapení.
Každopádně, z toho vyplývá, že nejsme ve vesmíru sami.
Ano, v emailu mě čekala jasná definice toho, kolik dnů dovolené mám, kolik dnů studijního volna mi zbývá, shrnuto a podtrženo s konstatováním toho, že: „Pokud Vam pan reditel smlouvu prodlouzi na dalsi rok, automaticky Vam dalsi dovolena naskoci. Pokud neprodlouzi, nebude Vam to naopak do konce prazdnin zrejme stacit.“
Zřejmě! Zřejmé se mi tu zdá jediné, a to fakt, že mi tu teď není zřejmé už vůbec nic.
Která je ta, pro mě, správná varianta? To se mi ještě nikdo neuráčil říct.
Možná je načase, napadá mě a výsledky sdělení a způsob formulace sdělím kolegyňce Klárce.
Ta mi o nějakou vyučovací hodinu později, když ji pošlu pro čokoládu do kavárny naproti škole, sdělí, že: „Ty, hele, když tak nad tím přemýšlím, ta formulace se mi zdá podezřelá. Jako by už měli jasno, jen tobě to ještě zapomněli říct.“ „Myslíš? Jako že NEE?!“ Odpovědí mi bylo jen nehlasné kývnutí, zdvižené obočí a významný pohled. Nebylo vcelku o čem diskutovat, o to víc mi to začalo vrtat hlavou.
Za tu, relativně, znalou lidských duší a jejich motivů jsem se považovala spíše já, ale upřímně, byla jsem ve stavu, kdy jsem připustila, že tady nic není nemožné, tudíž vše je možné.
I když, stále jsem tomu, a čemu vlastně, nechtěla věřit a tak jsem udělala jediné, co jsem v dané chvíli udělat mohla. Vstoupila jsem do jámy lvové a prostě jsem do toho šlápla.
Že to bude hodně smradlavé, se začalo ukazovat velice záhy.
„Dobrý, chtěla bych se na něco zeptat. V souvislosti s tím emailem, co jste mi psal, by bylo možná fajn vědět, jaká varianta je ta správná, reálná, pro mě.“ Nesměle jsem dokončila větu, div, že jsem se u toho nezamotala do vlastních slov.
„Myslíte jako, jestli s Vámi dál počítáme, nebo ne?“
„Ano, to by bylo fajn vědět.“
„O tom já tady nerozhoduji, to byste se musela zeptat pana ředitele, nebo tady paní zástupkyně.“ usmál se a ukázal na protější stranu pracovního stolu, kde u počítače seděla, zády k nám, ona jmenovaná. Ta jediná z vedení, s kým jsem si tykala.
Vypadalo to jako příslovečné přehození horkého bramboru.
Stočila jsem tedy pohled o devadesát stupnů doleva a sledovala, jak se paní zástupkyně otáčí, pomalu a s rozvahou, na židli čelem ke mně a v té chvíli si říkám: O co tady doprdele jde? Záběr to byl jako z filmu, zpomalený.
„No, věc se má tak, že jednám s paní speciální pedagožkou, která by tu rozjela něco více ve stylu speciálně pedagogického centra, pracovala a komunikovala jak s rodiči, poradnou, psychologem, prezidentem, četla myšlenky dětí, kolegů, rodičů a byla schopna na ně reagovat o den dříve.“
Zajímavé, napadlo mě, se mnou tady v podstatě celý školní rok nikdo nemluvil o tom, že by chtěl něco jinak, nikdo z vedení se mě nikdy nezeptal na můj odborný názor ohledně čehokoliv či kohokoliv a psycholog se mnou nikdy nic nekonzultoval, ba naopak, nemůže porušit listovní tajemství, takže jsem byla v určitém vakuu a dělala si své reedukace SPU.
Načež ona samozřejmě pokračovala v sebeobhajobě svého jednání, při které se jedinkráte přeřekla, lehce se opakovala jako zaseklá gramofonová deska a pokračovala: „ Ona má v podstatě dlouholetou praxi, navazující vzdělání, k dispozici testové baterie a já bych ráda, kdyby tu nastoupila ona a rozjela to tu tím stylem, jakým pracuje, aby to tu v budoucnu šlapalo i případně bez ní a beze mě. Ty děláš vlastně ten základ a to je v pořádku, já to nemám vystudované a vlastně tomu vůbec nerozumím, ale v podstatě mám jasnou představu, jak by to mělo fungovat.“
Aha, jasný, rozumím, takže v jedné větě mi sděluješ, že tomu nerozumíš, ale máš jasnou představu, jak by to mělo fungovat.
Mám silný pocit, že na podobném principu fungují naši mocní v politice a koukám, praktikuje se to i u mocných na nižších postech, třeba ve vedení školství. No, proč ne? Moc je omamná, chápu, ale nese s sebou morální zodpovědnost, na to se zapomíná.
„Fajn, dokdy to budeš vědět, zda vám paní nastoupí?“ co jiného chcete říct, když se snažíte dát najevo absolutní převahu a ledový klid?
„Do týdne.“ „Fajn, takže mi dáš vědět, až to budeš vědět, že?“ nic jiného, duchaplnějšího, mě v té chvíli fakt nenapadlo, přísahám.
Se zdánlivým klidem: “Nechtěla jsem ti to říkat, abych tě zbytečně nenervovala, kdyby to nevyšlo. Ale když už ses zeptala, tak jsi tomu vlastně vyšla naproti.“
„Já bych to každopádně chtěla vědět, tak jako tak.“
„Nemusela ses to vůbec dozvědět.“
A to jako vážně? O mně beze mě? Já se to nemusela dozvědět?!? Jak zákeřná a bezpáteřní musíš být, když toto děláš a ani u toho nemrkneš, kolegiálně se usmíváš a konverzuješ o ničem, když se potkáme. Takhle to tady tedy funguje? Ty s někým jednáš a ani nevyložíš karty na stůl?
UBOHOST, HNUS, PODLOST, NEFÉR, ZA ZÁDY. To jsou slova, která mi běží útržkovitě v hlavě. Omílám je dokola, spolu s tím, co jsem se právě dozvěděla, se všemi těmi rozhodujícími formulacemi, které rezonují: NEMUSELA SES TO VŮBEC DOZVĚDĚT. ZEPTALA SES, ŠLA JSI TOMU NAPROTI.
Ano, já se zeptala, a jsem na sebe HRDÁ, míň už na vás, milí kolegové, nadřízení.
Pátek 26.5.2023
TRAGIKOMEDIE, 2.DĚJSTVÍ
„Tak ta paní speciální pedagožka nenastoupí.“ sdělila mi ten den dopoledne paní zástupkyně, poté co mě potkala na školní chodbě.
„Takže můžeš ještě rok zůstat, ale počítej s tím, že se ti upraví pracovní smlouva, hodiny, kdy je dítko nemocné, se mu budou nahrazovat, budeš chodit do hodin na depistáže, budeš suplovat, budeš mít dohledy.“
Zajímavé: “A jak si představuješ to nahrazování hodin, při plném úvazku?“
„Ono pravděpodobně nepůjde nahradit všechny hodiny.“
Ano, a ten, kdo bude rozhodovat o tom, čí hodiny se budou nahrazovat a čí ne, a na základě čeho, to budeš pravděpodobně opět ty, i když, jak sama přiznáváš, tomu nerozumíš?!
Jen, zajímalo by mě, na základě jakého algoritmu?
Momentální nálady, špatného počasí, úhrnu dešťových srážek předchozího dne, nebo na základě čeho vlastně? Já tam pravděpodobně opět nebudu mít žádné rozhodovací právo, nepletu-li se?!😉
Takže dostanu přidáno, práce a povinností, a bude mi milostivě dovoleno ještě rok setrvat, prý, jupííí.
„Zajímavé, promyslím to.“
„Promysli.“ řečeno s úsměvem baziliška z Harryho Pottera, kterému je úplně jedno, jak se rozhodnete, protože on vždy zachová čest svému jménu.
„Ale počítej s tím, že budu utahovat šrouby!“
„Hele, ty musíš někomu ležet vážně v žaludku.“ shrnula kolegyně Klárka poté, co jsem jí vylíčila situaci.
No, taky mám ten pocit, ale o koho se jedná, to zatím nevím.
Středa 31.5.2023
…POKRAČOVÁNÍ, TRAGIKOMEDIE, DĚJSTVÍ 3.
MOHLO BY BÝT UŽ POSLEDNÍ, PROSÍM?!
Pracovní dny se nesly v poklidném, zdánlivě, duchu.
Slunné počasí uplynulých dní jsem si kazila opakovaným přemítáním o tom, co, kdo, kdy, jak, proč a zda vůbec řekl, protože některé události, jakkoli uvěřitelné či ne, s odstupem dní blednou a ztrácejí na své naléhavosti. Ne nadarmo se říká, že čas vše zahojí, i křivdy.
Dostala jsem se do fáze, kdy bych byla schopna skoro i připustit, že se mi to snad jen zdálo, protože…
Proč vlastně? Ona paní zástupkyně mi o dva dny dříve, s úsměvem skoro až upřímným, popřála dobrou chuť k mému polednímu menu ve sborovně. Poděkovala jsem a přitížilo se mi, jídlem to nebylo.
Předchozí den mě mile, kamarádsky a s úsměvem, zdánlivě upřímným, pozdravila u kávovaru: “Čau!“
Začala jsem pochybovat o tom, co jsem od ní před, bezmála týdnem, slyšela.
Nevyložila jsem si to jinak, než bylo zamýšleno? Třeba to je pro mé dobro, ve stylu Když nemůžeš, tak přidej. Že bych slyšela jen trávu růst? Že bych jim ještě dala šanci i s jejich skrytou hrozbou věcí příštích, které mě mají připravit na více práce za stejně peněz?
Ukolébaná neznámo čím, připravená na neznámo cokoliv mě stejně další informace zastihla nepřipravenou.
Inzerát s dnešním datem, inzerát na mou pozici, pracovní. Opět o mně beze mě.
Ok, i když tvrdíte, že jste připraven na vše, to vše vás stejně zasáhne. Pokud nejste amorální psychopat, což nejsem, slovo bohužel se mi v této chvíli dere na jazyk víc, než bych sama chtěla.
Nebo že by hledali někoho, kdo by byl na plný úvazek mně k ruce? Možná stále jen slyším trávu růst?! Tak moc chci věřit, že takového jednání nejsou akademicky vzdělaní, dospělí lidé schopni?
Chtěla bych, ale nejde to, už ne.
I kdybych až do této chvíle byla ochotna a schopna připustit a odpustit lidské morální selhání, v tomto bodě už jsem si jista, že…vlastně nemám slov, jen pocit, nelichotivý obraz lidských duší.
Co mě to doposud naučilo?
Brát na sebe ohled, nikdo jiný to za mě neudělá! A já se přitom doposud tak macešsky opomíjela!
Vidět sklenici poloplnou, nenechat se rozhodit a mít se dobře, protože to zaručeně nasere všechny ty, kteří mají koncept jednání popsaný viz výše.
Příklad výrazů, popisujících danou situaci: FUJ, BLÉ, WTF SI DĚLÁŠ PRDEL, FUCK OFF, a moje oblíbené NASRAT!
Těším se na každý další den, na všechna ta morální i nemorální zrcadla, která jsou mezi lidmi nastavována. Na všechna ta lidská setkání, všude tam, kde můj morální štít hází pomyslná prasátka.