Z pětky šestkou😉
Pětka se dá krásně přepsat na šestku, nemyslíte?
I já to tak udělala, během vypisování data na jednom rádoby úředním, ne však příliš, dokumentu, směřovala jej k odevzdání osobě, která pro danou věc nebyla kompetentní, a v podstatě, i přesto, že se známe více jak dvacet let, už nebyla příliš kompetentní ani pro mě. Takovou věc si nechcete tak úplně přiznat.
Jako byste se dobrovolně ochuzovali o podstatnou část své minulosti, a to logicky nechcete, pokud jste empatik, neboli senzitivní cíťa, jako já.
Můj takzvaný citlivismus začal dávno v dětství, když jsem se musela jako malá vyrovnávat se ztrátou věcí, doslova jejich životní kapitolu v sobě uzavřít. Pohybovat se mezi snem a skutečností a uvědomovat si, že v dané realitě už daná věc neexistuje. Bylo nutno se od věcí oprostit. Lpění. Šlo o stav mysli.
Dalším stupínkem se měly stát zážitky a lidé s tím spojeni, do té míry, abych příliš neobnovovala utrpení zažitých rozchodů, ne však pouze partnerských.
Proč? Co se stalo? Co jsem udělala, komu? Proč?
Stále dokola, když je Vám dvacet, třicet, čtyřicet. Nedařilo se mi netesknit nad ztracenými lidmi.
Odešli.
Ode mě.
Dobrovolně. Bylo nutno si to přiznávat tak dlouho a často, až dojdu do stavu přiznání. Lpění. Stav mysli a duše.
Stalo se? Děje se. Procesní záležitost.
Stále osciluji od vidu nedokonavého k tomu dokonavému. Podobně jako lidé kolem mě, my všichni, svět, já sama, cítíme potřebu být dokonalými. Nesmysl, nic takového neexistuje.
Stav mysli, a duše, ke kterému bych já ráda dospěla je dokonavost.
To, v čem ostatní, zdá se, vynikají. Jednou a dost, stačilo, uzavřeno, jde se dál.
Vraťme se k číslu pět, od kterého je nutné přejít dál, třeba i násilně. Prostě dál.
„Máš to přeškrtaný.“
„Nemám.“ slyším sebe. Slova, která si dovolím. O tom bych musela něco vědět, nic jsem neškrtla, stejně tak jako mám problém škrtat lidi, tak zrovna na tomto papíře, a tím jsem si jistá, jsem nic neškrtla.
„Máš to tady přepisovaný.“
Ano, z pětky jsem udělala šestku. Znovu si ten, rádoby důležitý, cár papíru vezmu a několikrát obtáhnu přepisovanou pětku tak, aby nebylo pochyb, že teď je z ní prostě šestka, a tak to prostě bude, některé věci prostě nevyjdou na první pokus, to ale neznamená, že je vyhodím a začnu znovu. Někde ta cesta musí být vidět, a ta není dokonalá, jak by rády byly veškeré oficiální dokumenty, administrativa, „papíry“, pravidlo pro pravidlo, jak je lidská společnost ráda vytváří a nabaluje na ně další a další, až…si nesmíme dovolit udělat chybu a pokud ano, pryč s ní, hlavně nenápadně.
Obtahuji číslici šest znovu a znovu, až je z ní taková hezká tlustá masařka, a cár papíru odnáším se slovy, že „takhle, já šestku píšu!“
Doprovází mě utrápený pohled, který mi říká: fajn, jak myslíš, stejně jsou tvé dny tady už sečteny, rebeluj si, jak je libo.
Tak jo, konečně začnu dělat věci, jak je cítím, po roce stráveném někde, kde můj hlas nezněl, neměl žádnou váhu, kde jsem nebyla sama sebou, abych nebyla vyhozena z kola ven, opak se stal pravdou, takže…
Kdy už si konečně uvědomím, že nejlepší varianta je ta, být sama sebou, nechat svůj hlas znít, a pokud se někomu bude zdát příliš zvučný, je chyba v přijímači, ne vysílači a je fajn jít o kus dál.
Tam, kde bude lepší akustika pro můj hlas.
Slovy klasika, nevím kterého, známého či neznámého, musím mu dát zapravdu:
Be yourself, everybody else is taken.