Vzduchoprázdno, skoro.
Předpokládá se, že čím je člověk starší, tím by měl být profesně kompetentnější a plynule stoupat na společenském žebříčku. V oboru, co léta studoval, vystudoval, získal akademický titul a praxi, mnohaletou, mimochodem.
A najednou zjistí, že to není jeho cesta. Nedává mu po všech těch letech už smysl. Vidí v ní nedostatky, které není schopen přehlížet, akceptovat, ale ani změnit, protože to není v jeho silách. Kolos je příliš velký a rozjetý.
A co víc, už mu to takto nedělá radost.
Ale, co všechny ty roky studia a praxe? Přijdou vniveč? Upřímně, pokud na tomto rozcestí stojíte jako muž, máte lepší manipulační pole. Nikdo Vás pravděpodobně nebude mít za hysterku, citlivku, co se zbláznila, když na to vše přišla s blížící se čtvrtou dekádou života.
A co teď? Ztratili jste cestu, nestalo se to náhle. Dělo se a připravovalo se to v průběhu let. Stojíte na křižovatce, ale, nevíte, kam odbočit, nemáte jasno a máte strach. Ta emoce, která vás zbytečně paralyzuje, kterou jste si v průběhu let byli nuceni osvojit více, než byste sami chtěli a než je zdrávo.
Vzduchoprázdno. Minulost je minulostí, budoucnost ještě není. Je čistá přítomnost, tabula rasa, jen, jste žena na prahu čtyřicítky. A máte strach.