Škobrtání
Příliš rychle a snadno se vzdávám. Jak? Jednoduše, snadno a rychle.
Po prvním, druhém, třetím, pátém, desátém neúspěchu. V mém případě spíše po tom druhém, maximálně třetím. 😊
Proč? V čase mé výchovy byl neúspěch chybou a chyba se nemá opakovat, přece. Z chyb se máme poučit a jít dál. V tomto případě se máme poučit tak, že rezignujeme, nezkoušíme to a nikam dál už se nevydáváme. Co kdybychom zase něco posr.li?
Bylo nám přeci potvrzeno, že takto ne!? Jak? Napoprvé se nepovedlo, jen blázen by opakoval stejnou chybu. Ale my nechceme být vnímáni jako pošetilí blázni. Je přece důležité, jak nás ostatní vnímají. „Podívej se na sebe. Takhle přece nemůžeš jít. Co by tomu řekli lidi?“ i takto jsme byli vychováváni. Alespoň mně jsou tyto věty příliš dobře známé. Mému podvědomí určitě. I po těch letech.
Co když naše nezdary nejsou chybami, které bychom neměli opakovat, ale jde o pouhá klopýtnutí na cestě, kterou chceme a máme jít?!
Cožpak, když jsme se učili chodit, nikdy jsme neklopýtli? Jak by to skončilo, kdybychom po prvním, či druhém klopýtnutí rezignovali na chůzi? Kdybychom se báli, že se naše neohrabané škobrtání bude opakovat, a proto to raději už nebudeme nikdy zkoušet? Nikam bychom se nikdy nedostali. Schluss. Ende. Konec. To by přece byla velká škoda!