čtvrtek 28. prosince 2023
Jistě jste to už někdy v životě slyšeli. Ale co realita? Byla chyba ve vašem životě vždy ten hodný kamarád, nebo to byl káravý prst zvednutý ve stylu hrozícího hlasu se slovy „ať už se to nikdy neopakuje“? Co jste si v případě chyby říkali? Byla to laskavá slova konejšící vás, že takhle je to v pořádku, chybami se přece člověk učí ale pozor, vem si z toho příklad, a zkus to příště neopakovat?
A co se stalo, když jste chybu opakovali? Byla vaše vnitřní řeč opět ve stylu sebereflexe a uvědomění si chyby se závěrem, že příště do toho jdete nanovo a třeba už se zadaří?! Mohli jste si dovolit? Bylo vám to dovoleno? Dovolili jste si to?
Nebo jste spíše slýchali, že z chyb se má člověk poučit, tak proč je dělá znovu a znovu a „to už snad není normální s tebou?!“ A vy sami jste k sobě mluvili jak? Asi podobně, že? Já to tak tedy alespoň měla. V duchu jsem si spílala, jak jsem blbá, nemožná a kdovíco ještě. A abych na své chyby opravdu neměla šanci zapomenout, tak se mi vryly do paměti, a já si je v mysli neustále přehrávala, a vždy znovu si je vyčítala. Poučení, nepoučení. A mám to tak stále, ale víte co?
Chybami se člověk učí, a tak já se naučila, že tenhle přístup není správný. Nikdy mi nebyl ku prospěchu, avšak zvyk je železná košile. Jenže, víte co? Prvním krokem poučení se z chyby, ať už je jakákoliv, je její uvědomění si. Já jsem už vykročila.
Začněme od sebe. Buďme sami k sobě laskaví a vlídní. Vždyť, není vně, co není v naších myslích uvnitř a třeba se vlídnost a laskavost z našich myslí přenese i vně, na příslovečné šmouly Mrzouty.
Nedám dopustit na lidová pořekadla a moudra. Čím dál více si uvědomuji, jak jsou moudrá a stále platná.