Přílišná korektnost je nesmysl. Přílišná ohleduplnost taktéž. Přílišná arogance není žádoucí. Ale, co je příliš a co ještě tak akorát? Takové hranice neexistují, každý máme ty své v sobě, okolí nám řekne, co již bylo příliš. I když, i to je relativní. Pro každého je příliš jiná hranice přílišnosti, tudíž, bychom se měli vlastně obávat nespočtu možností případů toho, kdy budeme osočeni a penalizováni za to, co už bylo příliš. Příliš pro jednoho, akorát pro druhého, příliš málo pro třetího. Ohleduplnost je minové pole společnosti. Iluzorní, reálné? Kdo ví. Podstatný je úhel pohledu.
Fascinuje mě lidská potřeba komentovat, nevyžádaně, v podstatě cokoliv, a říkám si, zda to tak bylo i před boomem sociálních sítí, nebo zda jsem to dřív prostě jen nevnímala. Tudíž, ohlížet se na ostatnía případná hyperkorektnost mi ostře kontrastuje s hyperkecáním všem do všeho.
Včerejšího dne manžel parkoval před zástavbou paneláků a já stála venku a čekala, případně se měla tvářit významně, až zděšeně, kdyby někde bylo méně místo, než by být mělo. Stojím si tak, koukám, čekám, když tu se na silnici, pár metrů ode mě, zastavil muž do té doby plynule jdoucí, budˇ od kontejnerů či odjinud, majíce v ruce tašku a pochodujíce si pro denní příděl neobjevených pokladů ze sídlištních kontejnerů a říká: “To snad není pravda.“ Upřeně se přitom díval na parkujícího manžela. Musím podotknout, že manžel je běžný řidič, muž, naprosto standardní v tomto ohledu, takže jsem nechápala, co by tak asi nemohla být pravda. A proč vlastně zastavuje a sděluje něco, mně, sobě, okolí, světu, komu vlastně, naprosto nemajícího jakoukoliv smysluplnou vypovídající hodnotu a naprosto nevyžádaného. V duchu jsem si tudíž říkala v podstatě to stejné, jako reakci na jeho reakci. To snad není pravda. Někdo by jej možná poslal do prdele, já se však naprosto srozumitelně zeptala: “Potřebujete něco?“ „Ne.“ Aha. To snad není vážně pravda. Aha, pravděpodobně nedokázal pochopit, že mu někdo momentálně blokuje jeho cestu silnicí, proto jsem mu též, zcela nevyžádaně, sdělila, že: „Tady je chodník, kdybyste ho potřeboval použít.“ Nepotřeboval. Nevnímal, nebo alespoň se na můj návrh rozhodl nijak nereagovat. Počkal, až manžel plynule zaparkuje a jeho cesta silnicí se uvolní, aby mohl dále pokračovat v chůzi. Lidské situace a lidé samotní jsou zrcadla, akce jsou následovány reakcemi. Zcela přirozeně. Proto mi nezbývá, než si v duchu říct To snad není pravda. Manžel to komentoval slovy:“ Měla jsi ho poslat do prdele.“ No, neposlala, já jen zrcadlila. Tak třeba příště.
Jak bylo již proneseno moudro jednoho známého filosofa: Mravní zákon ve mně a hvězdné nebe nade mnou.
P.S. A víte, co je neskutečný? Jak jedno skutečný jablko dokáže rozvonět céééélou místnost opravdovostí. Protože, jablka, která koupíte v obchodě, toto neumí. Nikdy to nedokázaly. Přitom, taky musely někde vyrůst, ale, kde vlastně? Tam, kde jablka nevoní jako jablka. Zvláštní jev.
Opravdovost je nezaměnitelná, v přírodě. Ale, i my jsme součástí přírody, a stejně tak se více a více stávají lidé umělými, jako ta jablka z obchodu. Na pohled dokonalá, ale, nic víc v nich nenajdete.
Miluji všechna nedokonalá, opravdová, voňavá jablka, políbená sluncem a vším, čím si za ten rok musela projít, než dozrála.
Neděle 17.9.2023