Už jste někdy vyhledávali, jak dlouho něco trvá? Pevně věřím, že ano. I já, dnes opětovně, této možnosti využila a rozhodla jsem se zjistit, jak dlouho trvá andulkám, těm vlnkovaným, jejich adaptace v novém prostředí.
Inu, dozvěděla jsem se toho spoustu. V první řadě se mi nabídla možnost vyhledání informace ´Jak dlouho žije debil.´ To jsem sice vědět nechtěla, obávala se totiž, že se mi jen potvrdí to, co si už dávno myslím, a to, že prostě NEJDÝÝÝL.
Díkybohu, nic podobného jsem se nedozvěděla. Zjistila jsem ale, jak debila poznáme, jak jej identifikujeme u sebe, jak s ním jednat a za mě nejužitečnější informací bylo, jak debilem nebýt, nebo, alespoň ne až tak moc. Jak tak občas ale koukám kolem, obávám se, že tato poučná informace se k mnoha lidem ještě zdaleka nedostala. I přes dnešní, propojovací, dobu, se s mnohými stále zřejmě nepropojila, anebo, právě proto.
Mé dceři však výsledek vyhledávače způsobil několikaminutový hysterický smích.
Nicméně, o andulkách jsem se dozvěděla pouze to, jak dlouho žijí. Nic už o tom, jak velkou část života se adaptují. Pevně doufám, že to v případě našeho drahého vlnkovaného nebude srovnatelný časový údaj. I když, je to prý“kluk“, tak na něj nesmím mít přehnané nároky.
P.S. Ten náš, vlnkovaný, je u nás dnes, na den přesně, dva týdny. Stále se bojí. Nevím, zda si to mám brát osobně, ale když vidím, že se bojí i dcery a v případě manžela okamžitě zmlkne, i přesto, že je štěbetáním zrovna v polovině hodně dlouhého a hlavně barvitého příběhu, přestávám se bát, není to mnou.
