Nemůžu si pomoct, ale Vánoce postupem let a životních zkušeností vnímám stále více jako marketingovou maškarádu. A nejen marketingovou. Je to v podstatě kupčení a obchodování s city, blízkostí, dobrem, svědomím, tradicemi, okázalostí, musem.
Protože, proč bychom slušnost, tradici a lásku k bližním měli vměstnat do jediného dne, pod jeden stromeček a do co největšího množství dárkových krabiček, ozdobného papíru a následné online manifestace toho, jak se nám ten dnešní den vydařil, heč. Protože pokud se nevydařil, nikdo se vám s tím veřejně nepochlubí, takže jen další faleš, přetvářka.
Jako bychom neměli žádný jiný den, když máme každý jednotlivý. Každý den může a má být nevšední, nemusí a nemá se vyznačovat čekáním na den D, ať už tím dnem D nazveme Vánoce, narozeniny, povýšení, den, kdy konečně zhubnu, přiberu, získám sebevědomí, udělám zkoušku, kurz, vdám se, rozvedu se… Ne, každý den je jedinečný, neopakovatelný a stejně tak může být poslední. Protože nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, nebo se pletu?
Pomalu se začínají vynořovat přípravy na Vánoce a mně tato příprava na jeden den v roce připomíná lidsky typickou snahu o obdiv něčeho, co už není, není běžné-slušnost, obvyklé-laskavost, stejně tak, jako se po smrti význačných lidí točí jejich bigrafie. Proč je neocenit ještě za jejich života, třeba právě tou biografií? Proč čekat na jejich smrt?
Stejně tak, jako čekat na jeden konkrétní den a neoslavovat život a všechny vznešené hodnoty, které se snažíme spojovat s dobou vánoční, každý den, dokud nám onen den, měsíc, rok neumře, abychom nad ním s nostalgií nemuseli opět rekapitulovat, jak se máme, že se máme, hezky, dnes, na Vánoce! Se musíme setkat, napéct, vidět,být videni, být na sebe hodní, nehádat se, mít se rádi. Tolik přetvářky, falše, očekávání, vměstnáno do jediného dne. To chceš! A upřímně, je hodně těžké nenechat se strhnout, i když víte, že se strhávat už nechat nechcete.
Takže letos znovu, žádné musy, konvence, mělo by se, má se. Sorry, odmítám. Já se k lidem chovám slušně, a nepotřebuji k tomu jeden den v roce. Už jen to, co chci, ne musím. To, co je milé a laskavé, ne proto, že se to má a že to dobře vypadá. To, co vnímám, že není tlak ale osobní rozhodnutí, radost z činnosti, ne stres z nečinnosti. To, co mi dává smysl, ne to, co dává smysl zaběhnuté rutině, zvyklostem a obecnému konceptu. Prostě jen to, co hladí po duši, ne po povrchu věcí. Není toto vlastně smyslem Vánoc, který už dlouho pokulhává za současným modelem? 😉
Chápu ale, že někdo to tak nemá a pak je potřeba si alespoň ve jménu Vánoc splnit svůj roční limit laskavosti, limit jednoho, oficiálního, dne.
Přestávám to chápat, čím dál více, či méně, poznání přichází plíživě, postupem let, ale o to je s každým rokem konkrétnější. Krásný každý den, anebo ne, anebo prostě takový, jaký je, jak na něj pohlížíme, co si z něj vezmeme, a ano, staré známé, jaký si ho uděláme, záleží jen na každém, sry jako!
Přiznám se, nepeču/cukroví/, právě proto, že se to musí, má se a mělo by se, jednoznačný případ Vánoc. Dělám to, když chci a protože chci. No, ale jelikož nejsem pekařka, tak vlastně nemusím chtít nikdy:-) A nejím to, takže vlastně nechci. A proto to nedělám. 😀 Devadesát devět případů ze sta, někdy devadesát sedm.
Upřímně, kdy se pro vás z vánoc stal jeden, až po Novém roce, ne/končící koloběh povinností, které je nutno zařídit, obstarat a zajistit? Já si v tom koloběhu zapomínala uvědomit si onu krásu dne, detailu, zastavení. Pokud jste to tak nikdy neměli, gratuluji.