NePřímá úměra

Pátek 29.7.22

„Miláčku, potřebuješ s něčím pomoct?“

„Ano, mohl bys jít udělat nádobí?!“ je sedmá hodina večerní, pátek.

Pomalu, i když nezáměrně, třískám s nádobím do myčky sama, nic se neděje. Nedá mi to a zeptám se: „Jdeš udělat to nádobí?“


Žádná odpověď, nic, buď neslyší, nebo slyšet nechce, výsledek stejný. Nic se neděje. Nerozumím ničemu a tak se ptám: „Proč jsi se ptal, zda potřebuji s něčím pomoct?“
„No, abych věděl s čím potřebuješ pomoct.“
„A ty se mi tedy chystáš jít pomoct, když se ptáš na to, s čím potřebuji pomoct?“
„Ne, jen jsem chtěl vědět, s čím chceš pomoct?“ Tak jestli to nechápete, nejsem v tom alespoň sama, taky nechápu, má to možná nějakou mužskou logiku, které stále, ani po více než dekádě soužití s ní, nerozumím.

Anebo? Možná rozumím, jen moje předpoklady byly celou dobu špatné. Neplatí totiž přímá úměra, že čím déle/víc tím víc, ale čím déle/víc, tím míň! Bingo, konečně jsem na to přišla! A pak že ženským nelze rozumět! Hloupost! U nás doma to prostě máme jinak!

Nepřímá úměra je správně a tudíž, čím víc se s mužskou logikou vyskytujete pod jednou střechou, tak mu: muži a jeho logice, vlastně už vůbec nerozumíte.

Shrnutí: Teď mě tak napadlo, pokud bych si někdy v budoucnu pořídila milence; hm, to zní jako pořídit si psa, pořídit si jinou sedačku, novou halenku, boty; tak vlastně nebudu moc lhát, když řeknu: “ My už si s manželem nerozumíme!“ i když to bude jen o malinko jinak: „Já už manželovi vůbec nerozumím!“

Co si dnes pomyslíš, …

V roce 2018 jsem měla ve školství jednu kolegyni, jednu z mnoha kolegyň, a ta té doby řešila problém, že si nerozumí s dcerou. V duchu jsem si říkala, kolik tak asi její dceři musí být, že si(jí) UŽ nerozumí?! Její odpověď mě šokovala!

11?!

Opět jen v duchu, jsem došla k závěru, že ženská si přece nemůže nerozumět se svou dcerou a navíc UŽ v jedenácti letech!! Vždyť je to proti přírodě, nebo ne?!

V pouhých jedenácti letech? Není to ještě roztomilá, růžovou barvu milující holčička, která se vodí s maminkou za ruku na procházky, spolu chodí do cukrárny na kávičku a dortík, povídají si o světě a ona se jí ptá: „ Mami, co znamená, když jsou v přehradě sinice? A jak taková sinice vypadá?“ No, není! Už dávno to není ta holčička, co se s Vámi chce vodit za ruku po sídlišti, ani ta, která chce, abyste si ji vyzvedla ze školky jako první ze všech rodičů nebo ji doprovázela do školy, obchodu, světa! Teď už to vím, tenkrát bylo mé dceři sedm let a nastupovala do druhé třídy základní školy, což byla vlastně taková druhá první třída, stále ještě malé kuřátko, které se v novém světě učí orientovat. Teď je jí o pouhé bezmála 4 roky víc a vím, že ten posun je delší, než světelný rok. Už to není: „Mami, půjdeš se mnou?“ ale „Mami, nechoď se mnou, prosím!“ Chci být samostatná, chci, chci, chci, ale ty už tam nefiguruješ, když je něco fajn, místo tebe jsou kamarádky, spolužačky a spolužáci, přijdu za tebou, až mi bude ouvej, bude mě něco trápit a bude mi smutno, až mě bude bolet noha, anebo později srdce, ok? Rozumím jí, i když bych někdy nechtěla, ale tak to má být, i když, každá milující máma ví, jak moc to bolí, ale prostě je to to nejdůležitější, co lze udělat.

Provázet životem od narození, až do doby, kdy budete požádáni, abyste si dali pohov a věřit, že vše podstatné už bylo vloženo a teď můžete jen věřit. Věřit svému dítěti a věřit světu, že Vám je vždy vrátí v pořádku! Nácvik na syndrom prázdného hnízda je tu! Dějství první!!

Co si dnes pomyslíš, to zítra prožíváš.

Stará bába…rok 2022

Intro

Upřímně, co si představíte, když se řekne STARÁ BÁBA? Já si vždy myslela, že když to někdo o někom fakt řekne, byť se to vážně o nikom neříká;-), tak to značí přinejmenším někoho, kdo překročil alespoň šedesátku! Ok, tak tedy sedmdesátku, no dobře, uznávám, minimálně osmdesátku, nebo určitě devadesátku, dobře, tak stovku, ať nežeru! Dál si starou bábu představuju jako někoho, kdo je fakt protivný, oprava, protivná! A navíc vzteklá, má bradavici na nose jako čarodějnice z pohádek, proto to označení- bába, s šátkem uvázaným pod bradou, holí v jedné ruce, havranem na rameni, senem v botách zvaných křusky, záplatami na oblečení. Uznávám, tak tady už jsem nechala lehce strhnout, ale kdo by neměl rád pohádky?! V nich se to starými, ale opravdu starými, bábami jenom hemží. Ta je zlá a ona zase hodná, to už ale potom není stará bába, to je moudrá babička. Každopádně, jako STAROU BÁBU bych si představila někoho, ale opravdu někoho úplně jiného než jsem já. I když, někdy se té definici mohu lehce přibližovat, uznávám! I já, moudrá babička, umím být někdy protivná a stará bába. Proč to všechno ale píšu?

Střih

Je mi něco přes pětadvacet, jsem po uši zamilovaná do někoho, komu je o tři roky méně. Zajíček, řekli byste, ale uznejte, že pětadvacet není zas až tak kmetský věk, abych zajíčkem musela titulovat kohokoliv mladšího, s kým zrovna chodím. Ano, já chodím s ním, nejsem si tak úplně jistá, zda to platí obousměrně. Chodí i on se mnou, nebo se mnou pouze zabíjí čas, sexem dobíjí baterky a dopuje serotonin do svého úžasného, šlachovitého a vysokého těla?! Logicky, proč bych chodila s někým neúžasným, rozkydlým a malým, to dá rozum.

Teď, s odstupem času vím, že já chodila s ním! Já milovala a zbožňovala jeho! Upřímně přiznávám, že mi k tomu dopomáhala nejen jeho postava ale i bujná kštice polodlouhých, lehce zvlněných tmavých vlasů, které se leskly jako psí kulky pomazané vajíčkem. Vypadal prostě jako řecký Bůh, sošný a k pomilování!

Ničím víc jsem se pro něj nikdy nestala, bohužel. Tehdy bohužel.

Ale stejně jako neexistuje dobře, či špatně, tak neexistuje bohužel, či bohudík. Vše jen jen o úhlu pohledu! Bohudík!

Střih-o 5 let později

Jsem na návštěvě ve vsi, odkud pocházím, kde jsem vyrůstala, rostla, zažívala svá vzplanutí i zklamání, úspěchy i kotrmelce. Jedu s kočárkem a sotva měsíční dcerou na procházku, po boku mi jde muž, můj muž. Člověk, který miluje, opatruje, pečuje, utěšuje, chrání, občas lidsky štve! MĚ, vlastně už NÁS! A já miluji jeho, svou oporu, parťáka a milence! Jsme manžel a manželka, muž a žena, táta a máma, rodina.

Za těch několik let, co tu nebydlím se moje malá, milovaná, víska rozrůstá utěšeně o nové domy, mladé lidi, rodiny. Jednou z nich je i můj bývalý, řecký bůh, se svou současnou manželkou, moravskou nebohyní. Ona je tou, koho miloval a miluje, asi, nosil a nosí na rukou, asi, koho si nakonec vzal, jistě! Ona je tou, se kterou si postavil dům a bazén v mé rodné, milované vsi. Ve vsi, kde jsme se kdysi dávno na pouťové zábavě líbali celou noc až do brzkých ranních, sedmi, hodin! Svět kolem nás se pomalu probouzel a v něm jen my dva, tehdy mi patřil, svět, ne on, ale to jsem ještě nevěděla.

Ta drzost!!! On si tady postavil dům a bazén, můj sen, s tamtou onou, jinou, fuj, blé, é!?

Bude to znít zvláštně, ale, bazén vždy byl, je a asi i bude mým snem. Bazén a kus zeleně, hlíny a prostoru. Ona tedy žije můj sen?!

Střih- v průběhu dalších deseti let

SMS

„Čau, tak co, kdy mě/nás pozveš na bazén, když už bydlíš v naší vesnici a jsi tak vlastně skoro soused, známý, kámoš? Mohli bychom se bavit jako dva normální lidi, bez ohledu na minulost, protože to je přesně a pouze tak, jak to zní-MINULOST!“

„Až mi pošleš fotku. Furt mi stojí, když si s tebou píšu!“

„Hm, tak si ho polož, nebude ti stát, to se mě fakt netýká! Máš tu svoji!“

“Nebude fotka, nebude bazén!“

„To se vážně nemůžeš chovat a jednat jako normální člověk, se kterým mám sice něco společného v minulosti, ale momentálně jsme oba úplně jinde a já bych jen ráda, kdybych mohla dojít na bazén, jako každý jiný člověk, tvůj známý, protože to přesně jsme, známe se z minulosti.“

„Já se nesmím stýkat s žádnou ex!“

„Já se taky s tebou nechci stýkat! Můžeš to vysvětlit i té svojí, ať si tě nechá?!“

„Pošleš foto?“

„Ne! Co na tom nechceš pochopit? Nikdy jsem žádné takové fotky neposílala a nikdy s tím nehodlám začínat. Rozumíš tomu?!“

“ Tak nepiš, to je o ničem, když nechceš poslat žádnou fotku!“

„Nechci, máš pravdu, trefil ses!“ v duchu už přemýšlím nad absurditou našeho rozhovoru, ale ještě dávám logice poslední šanci. „Já chci jen dojít někdy na bazén, kafe, případný pokec a hlavně se nějak normálně domluvit, ale jak vidím, přemýšlíš převážně jednou svou částí! Mentálně a momentálně jsme každý očividně úplně jinde, jen jsem se z tebe za ty roky, co žiješ v naší vsi, kam jsi se prostě nasáčkoval, snažila vykřesat nějakou normální komunikaci, moje chyba, byla jsem naivní, hloupá až blbá, když jsem doufala, že se s tebou dá mluvit i o něčem jiném, než o šulinu a tím pádem vlastně o hovně!“

“ Stejně bych tě ani nechtěl vidět, takovou starou bábu! O starý báby nemám zájem!“ Táák! Stará bába na scéně, jsem to já!

Kyselý hrozny?

„To jsem ráda, že jsme si to konečně vyjasnili! Pane, šedivý vlasy!“

Closing/závěrem

Nemám a nikdy jsem neměla nic proti šedivým vlasům, u kohokoliv, naopak, ale stejně tak jsem nikdy nehodlala akceptovat, aby mě, ženskou, někdo urážel na základě věku, vzhledu, nebo čehokoliv jiného! Přešla jsem do slovního útoku, možná i trochu sekla drápkem, ale alibisticky musím říct- já si nezačala.

Nicméně, vyvstává otázka, když je muži kolem čtyřiceti, říkáme o něm, že zraje. Jeho šediny jsou uznání hodné, sexy, cool, no prostě skvělé! On celý je skvělý, ten hezký pivní pupík, prošedivělé skráně, ty vrásky kolem očí, ááách! A to charisma! Jen se na něj holky podívejte, pojďme se o něj poprat, co říkáte?!

Pozor ale, pokud jste ženou podobného věku, nemajíce nebo třebas i majíce šediny, vypadajíce, prý, mrk, mrk, na třicet! Zasloužíte si být titulována starou bábou, adeptkou na pozici-ideálně se zahrabat a neotravovat!? No a ten pupek, ty jsi těhotná, nebo jen tak hnusně vypadáš furt? No, vrásky ti přibyly, máš starosti nebo sis jen zapomněla koupit v drogerce anti-age krém? Radím ti dobře, trochu se o sebe starej, stárneš, nikdo tě nebude chtít.

Hm, zajímavé, já doteď myslela, že stárnou jen všichni ostatní. Tedy, všechny ostatní, protože jak už jsme se všichni jednohlasně shodli, chlapi prostě nestárnou. Oni mužní, přibývá jim charisma a šarm a ten může být i kvantitativně měřitelný. U holek nepřípustné, jejich šarm ani charisma nesmí přibývat na kvantitě, stávají se pak neviditelnými pro všechny ty šarmantní muže s vějířky vrásek kolem očí a rtů.

K zamyšlení?

Kam jsme dospěli v tzv. emancipaci, kultu a bezhlavé adoraci mládí, bezohlednosti a to vše nahlíženo optikou dvojího metru?! Ženy versus muži! Co ještě není a co už je za hranou přirozenosti v úpravách všeho druhu za účelem FOREVER YOUNG s heslem DOKONALOST? Ehm, ehm, řekl těm upraveným někdo, že dokonalost je jen chiméra, která neexistuje? Že ta pravá dokonalost je v nedokonalosti a jedinečnosti? Obávám se, že ne.

Hranice se děsivě posouvají a stírají. Musím se ptát! Ptáte se taky?!

Jsi jen divná?!

Všimli jste si, jak jsou duševní nemoci stále vnímány s nálepkou ´ten divný/ta divná´? Já ano! Ale, myslíte si, že člověk jimi trpící si jednoho dne řekl :“ Pecka, chtěl bych si šlehnout nějakou regulérní úzkost, depresi, k tomu si přihodím ještě nějakou fobii, ať to má grády, hlavně ať se mě to drží pěkně dlouho a objeví se to nejlépe kdykoliv a kdekoliv?!“

Vážně si myslíte, že to takhle bylo? Pokud ne, proč se k lidem, co duševně trpí, a ono to opravdu utrpení je, chováme jakoby se pro to sami rozhodli?

Co uděláte, když potkáte někoho, kdo má zlomenou nohu?

Řeknete mu, že je nešikovný debil? Pravděpodobně ne, nebo se pletu? Politujete ho, ať už mu to způsobil někdo jiný, nebo si to způsobil sám vlastní nešikovností, mám pravdu? Ono je to vidět, chudák, s tím se těžko funguje, popřejete mu ať je brzo zdravý, že?

Nebo co třeba ta hnusná nemoc na R?

Vynadáte lidem, kteří ji mají, že určitě udělali nebo dělali něco ve svém životě hodně špatně a že si tak vlastně za to můžou sami? Že dělali moc onoho a málo tamtoho? Ne! Nejspíš je politujete, a to je v pořádku, nikdo by ji nechtěl mít, tu hnusnou nemoc na R!

A uvědomujete si, že duševní nemoci jsou jako takové na první pohled neviditelné, někdy i neměřitelné, rakoviny duše? Trpíte, ale nikdo to nevidí, aby Vám popřál brzkého uzdravení! Trpíte, ale vážně se tím nechlubíte, aby Vám někdo popřál brzkého uzdravení! Trpíte, ale nikdo Vás nepolituje!

„Počkej, ty jsi nějaká divná/ nějaký divný?“

Ono ve finále, lítost je hezká, ale k ničemu nevede, účast je lepší, ale co je nejlepší? Nezlehčovat! Není to pseudobolest, není to divné, nikdo si to dobrovolně nevybral, jen to má hodně špatné PR, snad se toho do budoucna ujme někdo schopnější!

Ale? Je tu pozitivní vývoj, zdá se. Náhled na duševní nemoci sice pomalu, ale jistě přechází od divné skutečnosti k uvědomělé neskutečnosti! Nejste divná, neskutečně trpíte, i když to skutečně na první dobrou nejde poznat!

Upřímně, kdo nezažil, nedokáže nikdy úplně pochopit míru, hloubku, kvalitu a rozsah takového utrpení. Je ale skvělé, pokud by se o to empaticky snažil a snaží. Nic víc, nic míň! Podstatná jsou dvě slova- NEZLEHČOVAT, NEBAGATELIZOVAT!

Řeknu Vám jediné, nikdy nevíte, komu zvoní hrana. 😉 Myslíte, že když se Vás to netýká teď, že to tak zůstane navždy? Hm, může být! Ale? Čert nikdy nespí, to přece víte! A jak lidové moudro říká-neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Zkuste zahodit svou omezenost, hloupost a zkuste se začít chovat ohleduplně, ke všem lidem, kteří si svou nemoc nezáměrně způsobili se záměrem se s ní poprat a zvítězit!

Podat pomocnou ruku? Není ostuda! Věnovat čas člověka člověku? Není ostuda, slabost ani zbytečnost! Nikdy nevíte nebo se nedozvíte, komu jste mohli nebo můžete svým milým slovem, úsměvem a otázkou: „Můžu pro tebe něco udělat? Chceš si popovídat?“ zachránit den, úsměv a někdy i život.
Zkuste neignorovat a nepodceňovat volání o pomoc, na profilech, sociálních sítích, v komunikaci, v online i offline prostoru.

Lidé trpící vnitřně nejsou o nic míň lidmi, než všichni ostatní !

Politování hodni jsou ti, kteří si myslí, že jsou dokonalí, neomylní, nesmrtelní a nedotknutelní, bez špetky pokory k životu se všemi jeho strastmi i slastmi. 😉

čtvrtek 26.5.2022 Člověk žije každý svůj den, jakoby jich měl před sebou desetitisíce dalších a mohl si vybírat, kdy chce zažít co, odkládat, plánovat a kalkulovat, aniž by se někdy zastavil a uvědomil si, že každý den může být tím posledním a proto by ho tak měl žít;) Chcete někoho vidět a obejmout? Zkuste to udělat hned! Chcete někomu říci, že je moc milý, hezky se Vám s ním povídá, popřát mu hezký den? Nečekejte! Chcete to říci cizímu člověku, protože se na vás usmál, poděkoval, nebo dokonce ztratil svůj čas tím, že se s Vámi zastavil a prohodil pár milých slov nebo pomohl? Udělejte to! Hned! Nestojí to Vaši moc, důstojnost, ani peníze a přitom je to tak obohacující a mocné, na duši! Učili Vás, že je to slabost? Projevit své emoce a mít své srdce a duši na dlani? Není, je to naopak ta největší síla, kterou můžete projevit, o to víc to může bolet, protože ne každý to umí nebo je toho schopen, proto opatrně;-) Chcete brečet i když nemáte zjevný důvod? Brečte, buďte autentická, svá, buďte dítě, které jste třeba nemohli být naplno se všemi svými slabostmi, se všemi krásami světa! Chcete se uchváceně pozastavit nad krásou přírody, zvukem a vůní lesa? Jako dítě, které jej dnes poprvé objevilo? Měli byste to udělat! Že je to hloupé a naivní, nesluší se, protože už jste prostě velcí a dospělí?! Hm, proč velcí a dospělí rozpoutávají války, zabíjejí, intrikují s penězi a mocí, které jsou jejich nejvyšší a jediné hodnoty? Zdá se Vám tohle chytré? Mně ne!! Ale, zdá se mi, jako bych byla v menšině. Stačí se pozorně rozhlédnout kolem, a zesmutním! Ano, opravdu se to děje? Nebo, se mi to jen zdá? Jsem v Jiříkově vidění a možná nejsem sama! Je třeba v sobě objevit a projevit svou lidskost a autentičnost, nejlépe hned, nečekat na zítřek, který může, ale nemusí přijít! Raději strávím den ve společnosti někoho, kdo je milý a inspirativní, než jít nakupovat do obchoďáku nejmódnější trendy. Než si koupit novou značkovou kabelku, raději si nechám opravit zip u té staré a místo nákupu se jdu projít do lese! Ale když už do toho města půjdu nakupovat, tak si to užiju! Poklábosím s prodavači, pokud se mi někde líbí, pochválím to, poděkuju, s úsměvem prohodím pár slov a kochám se. Je pravda, někde se koukají divně, jakoby se báli, že jsem nějaká kontrola kvality, nejsou možná zvyklí, ano, vím, jsem exot, v tomto světě, nebo, možná si tak jen někdy připadám, hledám další exoty, lidi, kteří mají pochopení a slabost pro lidské slabosti, být nedokonalými lidmi, se všemi svými handicapy, strachy, obavami a nedostatky, ale…jsem nějak neskutečně sama, nikdo neklepe na dveře a nezvoní, že by chtěl jít ven a stavil se pro mě, protože chce strávit čas v mé společnosti. Ať zaklepe veverka, pes, kočka, králík, nebo milý člověk, je mi to jedno :-). Možná, mám jen nějakou vadnou součástku, která je mým očím neviditelná, že se u nás dveře trhnou ;-).

Pondělí 7. února 2022

Moudra prověřená časem

Jsou lidská moudra, která Vám dávají smysl a ve finále pochopíte, že je opravdu dobré, pro Vás, se jimi řídit. Fungují. A stejně tak víte, že nastane určitě minimálně několik situací, kdy se jimi řídit nebudete, ale zároveň budete vědět, že vzít je v dané situaci za vlastní by bylo jediné rozumné řešení.

Proč? Jedno takové mi vytanulo na mysli. Dnes, v den, kdy se mi oči zalily slzami. Z nepochopení. Mého nepochopení, co že se to zase stalo? Co se to děje? Historie se opakuje, pravděpodobně bych se z ní měla poučit a jít dál, ale opakuje se stále, nepoučena světem, nebo čím vlastně? Lidmi? Tím, co dokážou? Ale to není to moudro, které se mi dnes k večeru dostalo na mysl. To zní jinak.

„Proč plakat pro někoho, kdo nepláče a nikdy by neplakal pro Vás?“ Ach, takové klišé. Možná. Ale pokud je to klišé, je pravdivé. Naskočilo mi a nepouští, právě teď, dnes, ve vleku událostí posledních dní.

Mnohokrát v minulosti-při výběru partnera, při svém naivním zamilovávání a následném nuceném odmilovávání se-jsem si opakovala to moudré klišé jako mantru, která měla vyléčit tu duševní bolest, zahladit stopy zalíbení se v někom, kdo za to vlastně vůbec nestál, bylo těžké si něco takového přiznat a ještě těžší bylo se zalíbení zbavit. Opakovala jsem to stále dokola a často bezděky, aniž bych se snažila je zvnitřnit. Ne, věděla jsem, že má v sobě spoustu moudra, ale šlo mi o víc, šlo o city, lásku, popření toho všeho a následnou bolest. Nepomohlo samo o sobě, pomohlo společně s časem, který přelil události, které si dané klišé vyžádaly.

Proč teď? Tak dlouho už jsem ji ve své duši neslyšela, neozvala se, nebyl důvod. Už jsem si posledních bezmála dvanáct let nemusela klást otázku, která by měla zahladit napáchanou škodu na duši, citech, alespoň v oblasti partnerských vztahů ne.

Proč? Protože, víte, ono se to nemusí týkat jen partnerského hledání toho pravého. Ono se to týká všeho, v čem se vyskytují lidé, protože ti budí city a zraňují. Týká se to i vztahů kamarádských, pracovních, všech lidských. Proč tedy vlastně plakat pro někoho(něco), kdo(co) by o Vaše slzy nestál a sám by je pro Vás nikdy neronil? Proč vlastně?

Možná jen pro očištění duše, možnost vzhlédnout a jít dál, více slz netřeba, vztah musí být vždy vzájemný, aby byl šťastný, jakýkoliv.

Ta analogie a důvod proč tato slova, toto klišé, jde o pracovní realitu. I tam jsou lidé, kteří mohou bezdůvodně ranit a zraňovat, a i tam ve většině důvodů nikdy nezjistíte to reálné: „PROČ? Co se stalo, co řeklo, udělalo špatně?“ Ono se to nějak podělalo?!

Je spousta krásných klišé, která opravdu stojí za zamyšlení. Jedním jsme začali, stěžejním pokračovali a jedním skončíme. Proč? Protože kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

Jsou věci, které prostě nikdy nezjistíte, je třeba vzhlédnout, vzlétnout a nechat pro své blaho pracovat čas. Sláva Fénixům!

Pátek 24. prosince 2021

Já teda nevím, ale k čemu je dobrý Štědrý den pro ateisty? K tomu se pořádně nažrat, dát si dárky, ozdobit stromek, zapálit svíčky? Fajn, to vše mohu s trochou dobré vůle udělat kdykoliv. K tomu, aby na sebe lidi byli milí, hodní, vlídní…? A to nejde ostatní dny v roce? Je k tomu potřeba jeden uniformní den, kdy všichni nevěřící děláme to, co ostatní a většina z nás vlastně netuší prapůvod, důvod, proč se tak děje? Ano, všichni, většina z nás, má nějako povědomí o tom, co se na štědrý den říká, slaví, dělá, nedělá, má se jíst, nemá se jíst, má se chodit/do kostela/, nemá se chodit….ale uvědomme si, co tomu předchází? Dva měsíce obchodního, doručovacího, byznys šílenství v zájmu „Ježíška“, aby pak přišel jediný den v roce, kdy se mají věci dít tak, jak se věci mají dít. Co když se tak neděje? A ono se tak většinou opravdu neděje, co si budem´ povídat. O to větší důvod je to potom k deziluzím, zklamání, nenaplněnému očekávání dokonalosti, které není, neexistuje, o to míň v lidských životech, protože jednou ze dvou stoprocentních životních jistot je změna. Změna je i to, že se věci nedějí, jak bychom si je představovali. O to míň jeden jediný den, do kterého někdo vkládá příliš mnoho očekávání a naděje, ale upřímně, pokud nejste ortodoxní věřící a má slova vás přímo neuráží, tak co se v ten den děje jiného, než byste mohli udělat sami a své okolí v jakýkoliv jiný den v roce?? Proč si nevytvořit vlastní pravidla, která nejedou v kolejích „má se dělat“, ale v kolejích“ takhle to mám já, takhle to máme my“.

Já třeba, nebýt dnešního dne, nejsem zklamaná víc, než bych musela, protože bych nebyla podrážděná z toho, že můj muž není schopen dárek pro mě popsat mým jménem, takže ho nerozbalím já, ale dcera, která kouká, co za knížku to dostala. Manžel kouká, co za knížku to vlastně zabalil, protože v tom obchodě jich vyzvedl kopu, kterou pokládal všechny za dárky pro dceru bez ohledu na to, že objednávku jsem dělala já, stejně tak jsem u ní výslovně manželovi řekla, že si také jednu knihu do online nákupního košíku přihodím. Tak se mi jen potvrdilo, jak dobře vnímá, když mu něco sděluji.

Stejně tak bych nebyla rozčarovaná, když jsem si rozbalila stříbrné náušnice, které jsem si vybrala a které mi manžel zabalil nezabalil tak, že je totálně ohnul. Já si přála, aby mi je zabalil, nejen předal tak jak je obdržel od prodavačky, takže za jejich ohnutí jsem vlastně mohla já, neměla jsem je chtít zabalené, prý se to stalo až při jejich zabalení. No, dalo se tomu předejít, ale to mu říkat nebudu. Oheň by byl na střeše, v dnešní „významný“ den. Nic to nemění ani na tom, že manžel neosolil kapra, když jej obaloval, i přesto, že jsem mu to výslovně řekla. „Osolil jsi toho kapra?“ „Ne, ale osolil jsem vajíčko.“ „To nestačí, osol i kapra.“ „Stačí, nebudu to solit, mám špinavý ruce.“ Osolit vajíčko nestačilo, uznal když ochutnával štědrovečeři. Dal pod stromek dárek, o kterém vlastně ani nevěděl, že byl pro mě, i přesto, že jsem si jej vybrala a výslovně mu to řekla. „Hele, přihodím si do košíku i jednu knížku pro sebe, jo?“ „Jo.“ “ Proč jsi na ten dárek nenapsal jméno? Takhle to rozbalila Renatka a koukala, co to dostala za knihu. To si ani nemůžu rozbalit dárek, který jsem si sama vybrala? “ „Neměl jsem po ruce nic na psaní.“ Odzbrojující argument, nebylo co dodat, došla mi slova. Jmenovky na dárku jsem se nedočkala, cenovky ale ano. Náušnice, které v obchodě nechtěl zakoupit, protože mu přišly ohnuté, ohnul na jejich opačném konci tak, že s křivicí by si mohly podat ruku. Banality? Mohly by být, nebýt přehnaných očekávání, že alespoň ten jeden den v roce by mohl vnímat, co dělá, dává, vnímat svět, mě. Přehnaná očekávání, zbytečná rozčarování.

Mimochodem, štědrý den je dnem, kdy jsem se nejvíce vždy hádala doma, s rodiči, rodiče spolu, rodina, co si vůbec pamatuju. Proč? Právě ta nesplněná očekávání, zklamání, která jsem neuměla ještě příliš „maskovat“, zpracovat. Zklamání jako takové, lidské, pocit nedostatečné lásky, porovnávání.

A že by ježíšek měl být hlavně pro děti? Tak ať je! Stejně tak dobře by mohl být jejich dnem den jejich narození, den, který je opravdu jejich, jeho význam chápou, mohou si nazdobit cokoliv, dostat dárky, mít oslavu, a nemusí se poměřovat s nikým dalším, ze sourozenců, členů rodiny, že on/ona dostal/a větší, dražší, lepší dárky. On tamhle a on toto.

Svátky jsou pro mě jedno velké faux-paux, mnoho povyku pro nic. Nic, co by nemohl udělat jeden pro druhého či pro sebe jakýkoliv jiný den v roce, který si sám určí jako výjimečný. Že těch dní chce víc? Fajn, pokud jsou pro něj výjimečné, proč ne, vždyť to nemusí být jeden den, stejně tak jako to nemusí být žádný den. Ať jsou všechny dny výjimečné právě tak a tolik, jak si to budu zrovna přát, pro sebe, své blízké. Protože každý jednotlivý den je výjimečný a přesně takový, jaký si jej uděláme, nebo se o to alespoň pokusíme.

Červen 2021

Sobota 5.6.2021

Jaký je vzorec toho, abyste mohla mít koho CHCETE? Nebudu to brát z pohledu muže, nemám na to tělesné proporce, nastavení mozku a nejsem muž, ani se tak necítím, i přesto, že se zdá, že to má našlápnuto na nový módní trend, být genderově nevyhraněný/nevyhraněná.

Vezměme to od Adama, tedy od Evy, nebo spíše od Renaty. Modelová situace, jste mladá, ale nejste příliš hezká. Ať už by to mělo být jen subjektivní, či vědecky podloženo zájmem nebo vlastně nezájmem ze strany opačného pohlaví, berme to jako fakt první modelové situace. Co můžete udělat? Být hezčí? Ano!  Být starší? Ne! Ideálně pokud je Vám 15+, ale nesmí těch plusových roků být příliš, protože to už bychom se dostaly do jiné modelové situace, o tom později.

Jak být hezčí? V této fázi můžeme zhubnout, nechat prsa, ať dorostou, kam mají, knírek ať odroste, odevšad, chytit do ruky ´malovátka´, jinak taky líčení. Ok, tady je třeba dát si pozor na to, abychom nevypadaly jako aktivistky Emo stylu, který frčel v devadesátkách. A mám dojem, že stále není mrtvý, včera jsem viděla důkaz, na vlastní oči. Návody a rady jak Emo nevypadat jsou dnes už všude, online i offline. Dřív to tak nebylo, proto podezírám některé své spolužačky ze střední školy, že jejich Emo styl byl jen ne příliš povedeným, a hlavně nežádoucím krokem během zdokonalování umu líčení vedoucího k tomu, aby člověk vypadal lépe, ne hůře, než před procesem samotným.

Výsledkem modelové situace číslo 1 je fakt, že jste krásná a mladá. Teď můžete začít lovit, pravděpodobně se Vám nezadaří u 100 % vyhlídnutých exemplářů, ale věřím, že budete mít velkou procentuální úspěšnost.

Pojďme do druhé modelové situace. Jste krásná, Emo krok jste úspěšně zdolala a víte, že černé uhlí není nutné používat na obličej, ale dá se s ním i dobře zatopit. Stejně tak jste pochopily, že technika rámování je praktičtější u obrazů, ne už tolik ve spojení černého uhlí a očí za účelem zvýraznění hlubokého, neodolatelného, pohledu. Fajn, jste krásná, mladá, nacházíte se na pomyslné přímce mezi 20 a 30 svého věku, ne IQ. Co teď? Jaká je Vaše šance na úlovek, jaký si umanete? Vysoká, vysoká. Dodnes si pamatuji slova spolužačky na vysoké škole, kdy nám oběma bylo plus minus čtvrtstoletí, dobře, kolem pětadvaceti, zní to mnohem lépe. Tehdy jednou, seděly jsme na zahrádce restaurace během zkouškového období, možná před státnicemi, není podstatné tolik, jako to, co ona řekla. Pokusím se parafrázovat, i přesto, že doba, která od té chvíle uplynula, by už mohla dostat občanku. „Ted jsme, vole, v nejlepším věku. Můžeme si vybírat starší, protože jsme pro ně mladý kočky a stejně tak si můžeme vybírat mladší, protože pro ně nejsme pubertální, mladý blbky. Teď si můžeme vybírat, jak chceme a koho chceme.“ Přiznám se bez mučení, vole možná neřekla a stejně tak tam možná těch volů bylo víc. Podstatou ale zůstává, že jsem se nad tím vážně zamyslela. Možná jsem jí v té chvíli i vyprávěla o čerstvé akci, na které jsem nebyla úspěšná a přemítala jsem, co si on myslí, co řekl, zda se ozve, zda by se mi líbil i ten, který měl zájem o mě, kdežto já o něj ne, zda se trápit mám či nemám, lámat si s tím hlavu. Stejně jsem si ji vždy lámala, vždy se trápila, ideálně nad největšími debily, kteří byli příliš hezcí, abych s nimi byla šťastná. Pokud si myslíte, že s věkem se přestanete hloupě vrhat do slibných slov, úsměvů, dvojsmyslů, chvění kolem pupíku, čekání na SMS a Godota, tak u mě se tak nestalo. Jediná rada, pokud to dokážete, hodit vše za hlavu, nechat je, aby se snažili oni. Někdy to chce čas, dojít k takovému závěru a ještě více času to začít praktikovat. Většinou je to cesta a celoživotní proces, lusknutím prstu a otočením Arabelina prstenu se to prostě nenaučíte.

Co je tedy výsledkem modelové situace číslo 2? Jste krásná, mladá a můžete si vybírat směrem dolů i nahoru, na oné pomyslné ose věku. Jen se nesmíte příliš trápit, toužit a hlavně se snažit. Pokud to dokážete! V opačném případě to možná budete dělat tak dlouho, až si natlučete a pochopíte, že Vy jste na prvním místě ve svém žebříčku hodnot. Nikdy na to nezapomenout, nebo si to alespoň často připomínat, bude se to hodit.

Pojďme se přesunout k modelové situaci číslo 3. Už nejste dvacítka, tudíž máte nakročeno ke čtyřicítce. Nějak se nám vytratilo číslo třicet? Nevytratilo, ale je v částečném vzduchoprázdnu, příprava na zaškatulkování: ta stará. Upřímně, je-li Vám 30+, obvykle už máte uloveno vhodného samečka na založení klanu o několika chodech, potomcích. Začíná to dítětem číslo jedna, obvykle pokračuje číslem dva a někdy bývá završeno číslem 3. Ano, je mi jasné, že existují i ženy s 0 či 3+ dětmi, ale to jsou ty okraje Gaussovy křivky, které tu nezmiňuji. To musí udělat někdo jiný, nějaká jiná, mně to nepřísluší, protože tam se nevyskytuji.

Takže jsme tam, kde jsme. Jak teď ulovit toho, koho si zamaneme? Nijak, pravděpodobně ani nechceme, v ideálním případě, protože máme manžela/partnera a děti, domácnost a to vše nám bere veškerou energii k lovení, nemáme sílu, chuť, prostě se to společensky nepředpokládá. S kým jsou pak tedy nevěrní všichni ti, kteří se na základě různých studií, samozřejmě anonymně, k nevěře přiznali? Pravděpodobně s fantomy, opera v tom ale nebude.

Jak ale ulovit chlapa, když ho nemáte, chcete mít a jste tam, kde právě jste? Nemáte sílu a energii, snažíte se moc, máte závazky, nejmladší už nejste, tak jednoznačně musíte být hodně krásná. Nejste? Tak prostě musíte! Jinak si ani neškrtnete. Ještě musíte dobře vařit, být schopná, lehce inteligentní, neotravovat se svými starostmi a dětmi potenciální úlovek.

Shrnuto a podtrženo, mladší nebudete, máte něco najeto, odžito, mladá už jste dýl, táhnete si ten svůj bágl životních „sraček“ a povinností, tak buďte aspoň krásná, musíte byt, krásná a štíhlá! Cokoliv jiné je nepřípustné! Argument, že po třech dětech ty kila nejde dolů tak dobře, jako ve dvaceti po protančeném večeru na diskotéce, pěti hodinách spánku, když se poštěstí, nikoho nezajímá! Už vůbec ne toho, koho chcete ulovit. Buďte femme fatale! Co na tom, že Vám doma jedí děti už třetí den rohlíky, zapíjí je vodou a jako zdroj bílkoviny mají zbytek steaku, který jste si včera přinesli z restaurace, kde jste měli rande s tím, teď už zaručeně, pravým? On je navíc hezký, mladý, starší či starý, na věku u něj nezáleží, zabezpečený, charismatický? Nemáte šanci, jsou tu mladé, krásné, vitální, schopné a inteligentní. Vsaďte si raději sportku, možná vyhrajete. Přinejmenším máte přibližně stejnou šanci, jako ulovit si chlapa, nacházíte-li se v naší „modelovce“ číslo 3.

Uf, co bude dál? Stáří, smrt a zmar, mám chuť ironicky poznamenat. Ale co když v tom až tolik ironie, jak bych chtěla, není?

„Modelovka“ číslo 4. Jak jste na tom? Fajn, tak ty děti už Vám sice trochu odrostly, ale vzhledem k tomu, že elixír mládí ještě objeven nebyl, Vy jste neomládla. Což znamená, že jste stará. Stará! Zní to skoro jako byste byla společensky mrtvá. Sexuálně mrtvá. Coby erotický symbol, mrtvá. Ženská, o kterou by si chtěl opírat kolo kdejaký krasavec, mladý či starý, mrtvá. Zamítnuto. Přístup odepřen. Failed. Error. Error. Ano, cítíte se možná žensky jako chyba, velká chyba, která byla mladá, krásná a to prostě stačilo. Teď jste skvělá, inteligentní a dokonce už i moudrá, přichází to prý občas s věkem, zase ten věk, jste šikovná, pracovitá, umíte uvařit nejlepší knedlo zelo na planetě, znáte nejlepší čistící prostředky na dřevo, podlahy, WC, vodní kámen, jak nejlépe pověsit a usušit prádlo, kde mají největší slevy na toaletní papír, ale jste prostě mladá čím dál tím dýl.

Oblečení si vybíráte dle toho, co vám velikostně je a co se dá sehnat, ne už podle toho, co je šik, sexy, nové, barevně skvělé, odvážné. Obléci si něco z této kategorie, by pro Vás bylo odvážné samo o sobě.

Můžete mít ale štěstí genetického jackpotu a moci si i jako 40+ obléci to, co chcete Vy, ne jen co chce Vaše tělo a konfekční velikost dovolí. Fajn, ale já se bavím o ženských, které tu genetickou sazku nevyhrály. Ani o tech, které se rozhodly upsat se krvi a penězi ďáblu, plastickým chirurgům a magistru Kellymu si předplatit přednostní práva na odběr elixíru mládí.

Pokud mate ještě chuť, sílu, energii a myšlenky, pojďme si ulovit toho pana úžasňáka. Máte vyhlédnutého chlapíka, co zraje jako vino, pekáč buchet má na břiše, ne v mamahotelu a erotickou jiskru v oku má nejen po vypiti sedmičky bílého. Vyhlídnuto, zacíleno, vžum, šíp je chycen a přesměrován. Vyráží od pana Božského k Vaší dceři, ty parchante!!!. V lepším případě míří k neznámé dvacítce.

Jste pro něj nezajímavá, žena, ale nezajímavá věkem, nelze přetočit tachometr do polohy: Málo najeto. Každý to na Vás pozná, kecáte, můžete byt sebelepší, sebekrásnější, ať už přirozeně, nebo ne, mládí v hajzlu, žbluňk, spláchnuto.

Možná už jste jen definice jednotlivých orgánů, které ve finále určují, že jste opravdu ženského pohlaví, ale Vy už se tak moc necítíte, většinu času, alespoň ne v tu chvíli, kdy kolem projde šikovný chlap a a sic nemá v ruce bílou hůl, nevidí Vás. V té chvíli se cítíte neviditelná, takže ten kouzelný plášť fakt funguje, v té zastavárně nekecali, když Vám ho minulý týden vnutili za nekřesťansky hříšné peníze. Už jste se bála, že Vás obelhali, ale není tomu tak, jste neviditelná, jupí!! Jupí? Není to Vámi, jen ten kabát opravdu funguje. Ok, zkusíte si ho sundat, co se děje? Zase nějaká chyba, máte být vidět, ale jste stále neviditelná, pro něj. Nebo možná až příliš viditelná, poté, co Vás požádá, se slovy : „Pani, s dovolením“, abyste mu nezacláněla ve výhledu. Jste ta, co se přesunula z objektu zájmu na objekt NEzájmu! Komplexně, úplně celá, celičká, levandulová, aviváž s touhle vůní byla zrovna včera v akci, tak jste ji koupila, jste přece ta dobrá hospodyně, penězi neplýtváte. Plynule přesunuto, od trika za tisíc na triko za pade v akci, od nákupu hambáče a koly s rumem k nákupu bio potravin, od kočky k pani, od sexy a nepřehlédnutelné k pani, nepřehlédnutelné, ale rozměrově!!

Ups!! Sečteno, podtrženo, co se bude dít 50+? Mám se začít učit, jak nejlépe pěstovat okurky a zjistit, proč mi chcípou ty krásný kytky? Stále ještě nemám prohráno, ty sazenice mi čekají doma na parapetu, až se k nim dostanu, do padesátky daleko. Daleko?  Čas ještě nějaký mám, ale je to nedostatkové zboží.

Suma sumárum, můžete být krásná, štíhlá, ale nemládnete. Můžete být krásnější a štíhlejší, ale mladší prostě nebudete. I když, buďme upřímní, být starší a přitom krásnější a štíhlejší, je celkem hokna, nejde to tak lehce a není to zadarmo. Někdo si dopomůže u plastického chirurga, někdo dostane genetický bonus, ale být mladá, to je komodita, kterou si nikde a nijak nekoupíš. Pozor jen při hledání krasy, ať neskončíte jako Donatella Versace a jí podobné, efekt by byl úplně opačný. Můžete hledat mládí na dně sklenky a v přítmí svíčky, jednou pohlédnete na úplné dno, svíčka dohoří a kde nic tu nic. Už tam nenajdete nic, mládí, víno ani střízlivost. Jak to tedy pojmout? Smířit se s tím, co příroda vzala, a koukat, kde by co mohla ještě dát.

Je mi 40 a moje první neteř se narodila, když mně bylo těch sladkých DVACET, pokračovalo to přes sladkých, MŮŽU MÍT KOHO CHCI CET, překročilo k A ŽILI SPOLU AŽ DO SMRTI CET, přehouplo se k TO UŽ JSEM NEVIDITELNÁ ŽENSKÁ, která nejlépe funguje jako schopná výbava domácnosti CET?!?

Říká se, že ve čtyřiceti je žena nejženštější, nevím, kdo to vymyslela či napsala, ale podezření mám. Ok, tak tedy buďme samy sebou, buďme své, protože všichni ostatní, všechny ostatní, už jsou obsazeny. Howk! Dnes jsem domluvila:-)

Úterý 8.6.2021

Já k manželovi: „Proč v naší rodině ty jsi ten, co papá všechny ty koblížky, buchtičky, trdelníky, sladkosti a já jsem ta, na které je to vidět?“

Dcera: LOL LOL

Manžel: „Není!“

Dcera: LOL LOL

Já k manželovi: “Miláčku, nikdy si neměň ty brýle, co teď nosíš!“ 😉

Středa 23.6.2021

Zklamání, zneužití, zrada, výpek. Už Vás někdy a nějak vypekli? Věřím, že ano, v opačném případě chci znát znát jméno planety, na které žijete, děkuji. Na Zemi se to děje, dnes a denně, běžně. Troufám si ale tvrdit, že i tak stále ještě existují lidé, kteří nemají nefér formu komunikace rádi, podle sebe soudím tebe. Nevím, jak velké procento jich je, ale jsou. Každý však máme nastaveny hranice v sobě jinak, co je pro někoho přes čáru, může být pro jiného jen úsměvná, vypečená historka. Situace, kam se dostal, ale dostat neplánoval. Funny story, yes?!

A víte co? Hledání jako takové je vždy úsměvná, trnitá, cesta, plná kuriozit a vypečených situací. Dokřupava opracovaných, tak, že Vám zůstanou v hlavě a pokud nedošlo k závažné újmě, mohou se stát vtipnou historkou a zajímavým poučením na Vaší cestě, k čemukoliv. Stačí si jen vzpomenout, kolik vtipného a vyprávění hodného kdo zažil během hledání pana pravého, paní pravé. Může to být stejně tak vtipné a zajímavé, jako hledání práce. Ono je to vlastně dost podobné, když se tak nad tím zamyslíte. Někdo toho parťáka do života a k založení rodiny najde hned ve dvaceti, někomu to trvá déle, občas někde setrvá pár let, než zjistí, že to není to pravé ořechové, nebo zjistí, že není tím pravým ořechovým pro druhého a je ze vztahu vyhozen. Kopačky. Všichni známe, kdo nezná, prohlašuji jej/ji za živoucí úkaz. A stejně tak je to i s prací. Někomu je hned jasné co, kde, jak a proč bude dělat. A plynule z této fáze přejde do důchodu. A někdo hledá, na chvíli setrvá, lehce se zamyslí, a hledá dál a znovu. A znovu.

Při jednom takovém hledání jsem i já narazila na něco, co se od počátku zdálo jako dobrá partie. Společné téma, vzdělávání, hm, zajímavé, s tím koreluji, pojďme si dát rande. První rande proběhlo online a vše se zdálo tak, jak má. Klaplo to, a tak jsme se domluvili na osobním setkání. Já jako rytíř v lesklé a bílé zbroji a ona jako Popelka, milá slečna, která figurovala jménem AZ doučování. S Popelkou jsme si smluvili osobní schůzku na lukrativní adrese nejvyšší budovy České republiky, prý, v AZ Toweru. Večer před onou schůzkou jsem tak přemítal, zda se s Popelkou přece jen setkat, lehce mi tam něco nehrálo. Vždyť vzdělávání bylo, a zatím stále je, jen takovou Popelkou společnosti a ona Popelka bydlí v paláci AZ Toweru? Hm, zajímavé, a v tom ohromném paláci bydlí dokonce až v 18. patře. Nemám rád výšky a něco mi tu nesedí, ale přece jen nezruším rande, když se zdá, že by to mohlo klapat i dál. Jsem rytíř! Nezaleknu se nepohodlí a dám tomu šanci. Uvidíme, zda zaslouženou. Já nabízím rytířské, upřímné srdce a neohrožené chování, vezmu meč a prosekám se trním do 18. patra. Nakonec to byl pěkný výhled. „Princi, jak se Vám tu líbí výhled?“ „Hm, zajímavé.“ Nepreferuji výšky a výškové budovy, ale tady mi to nevadí, dobré znamení, říkám si v duchu. Jdeme dál. „Princi, co mi o sobě řeknete?“ A já odvážně, a samozřejmě poutavě a zajímavě, mluvil, mluvil a mluvil. Zmínil jsem královskou rodinu, mou malou sestru princezničku, jak se jí výchovně věnuji, co s ní podnikám za naučné a vzdělávací výlety, jak jsem podnítil její zájem o historii válek, jak se jí věnuji, protože královští rodiče mi tohoto nedopřáli, a tak to dopřávám své malé sestře princezně já, její bratr, chrabrý rytíř a královský princ. Řekl jsem o sobě spoustu osobních, delikátních a královských informací. Chtěl jsem se Popelce zalíbit, byla krásná, mladá a zdálo se, že máme stejné zájmy, vzdělávání malých šlechtických dětí, dospělých lokajů a v budoucnu třeba i našich, královských dětí. Načež Popelka odbočila od směru, kterým jsem viděl já na našem společném rande a začala mi povídat o tom, jak se také věnuje vzdělávání, ale momentálně jsou její veškeré síly obráceny na péči a vzdělání její jediné sestry, princezny Finance. A to je ten důvod, proč se se mnou chtěla sejít, nešlo o ni, Popelku, ale o její sestru. V království se o ní tvrdí, že je zlá, zákeřná, úskočná a vysaje z Vás a vašich blízkých doslova vše. Popelko, proč jsi mi to udělala? Ty jsi mě obelstila, zklamala, zradila. Já ti řekl vše, spoustu osobních věcí, abych se zalíbil tobě, ne tvé ošklivé sestře. Ach, Popelko! Zradila jsi mě!! Já hlupák, dal jsem všanc veškeré své dobré úmysly a těmi byly pohrdnuto, byly zadupány stejně tak jako moje důvěra k tobě.

Kdo s Vámi naposledy hrál nefér hru ve vysokých sférách, které lidsky byly nízké tak, že by musely chodit podzemními tunely?

Leden 2021

Pátek 22.1.21

Dnes tedy „zabito“, už od rána. Možná pokračování včerejška, kdy se dcera vymezovala vůči tatínkovi na jeho: „Ticho, děti!“ když jsme blbly a tatínka tak rušily. Na její „Taťko, jaký děti, mamka je starší, než ty!“ se začal manžel smát až se skoro za břicho popadal. Chvíli jsme si obě myslely, že nějaký kolega v práci řekl něco vtipného na jejich meetingu během home-officu. P.S. Kdyby někdo něco nechápal, anglické výrazivo dovysvětlím😊 O chvilku později jsme zjistily, že vtipný není kolega, ale my, protože dcera řekla něco, co já PRÝ ráda neslyším. Že jsem starší než on, no to jsem, pravdu tichem nezabiješ, ještě že jsem k tomu i moudřejší!! 😉

Pokračování druhý den ráno, takže dnes, v televizi reklama na nesmírně populární a rozšířenou dietu současnosti, kde se Mahu /Mahulena Bočanová/ ptá paní: „A kolik byste chtěla dát dolů?“ Načež jí paní odpoví, že by se ráda dostala zase na cca 80 kg, tam se cítila nejlíp. Manžel pronese: „Taky bych se chtěl dostat na svých 80.“ Fajn, ale na to kontruje dcera: „Mami, taky bys chtěla?“ :-DD Nevím, jestli se smát, nebo brečet, takže to spojím a skoro mi tečou slzy od smíchu, ne, upřímně, směju se až chrochtám. Jestli si myslím, že je to už dnes ráno vše, tak se pletu. Tatínek a manžel v jedné osobě se pouští opět na tenký led, když řekne: „Zdá se mi, že jsem za poslední rok zase něco přibral.“ Řečnická či neřečnická? No, za mě teda řečnická, vstup do diskuse je tímto z mé strany jemně ignorován. Ne tak ze strany dcery: „To je tím, že furt sedíš doma za počítačem.“ Fajn, teď už si nemůžu pomoct a vložím se do toho svým: „A jak bys to zhodnotila u mě, Renatko, když chodím a chodím, všude a vždy kdy to jde, jezdím na kole, cvičím, vařím a jím hodně zeleniny, nejím smažené, atd atd atd?“ „No, mami, ty v tom pokračuj!“ Zase ty slzy od smíchu a slyším manžela jak polohlasem říká: „To si představ, kdyby mamka tohle všechno nedělala!😉“

Ok, nikdy nebude dost toho, kdy já jako obětavá a milující mamka dostává sodu ke svým superschopnostem, a to: být neviditelná, vždy starší a rádoby vždy moudřejší.

Tak teď ta s ´prsama´!

Dcera roste a roste, to se jí nedá upřít!

Občas se tak pozoruje v zrcadle a zhodnotí to tím, že už jí rostou prsa, fajn, so far so good. Ještě jsem nenašla tak cool výraz v češtině, který by se mi líbil a navíc tak hezky vystihoval situaci, v poslední době jsou to  ale spíš situace. Takže: dotud dobrý.

Pak ale tu stejnou, nastalou, situaci zhodnotí nelichotivým citoslovcem: „Blééééé, prsa!“ Načež si manžel opět neodpustí svou trošku do mlýna a vyděsí ji ještě víc, když řekne: „Renatko, budeš mít prsa velký jak mamka!“ To už dcera začne opravdu kvílet, odmítat takovou děsivou skutečnost dlouhým a důrazněproneseným:“Néééééééééééééééé!“ obohaceným o plačtivý přízvuk. No, nedá mi to, musím se zeptat: „Proč by ti vadilo mít velký prsa?“ Vím, neměla bych se ve spoustě situací raději ptát, ale nějak si nemůžu pomoct, možná jsem tím objevila svou další superschopnost, každopádně, zeptala jsem se, musím nést následky: “Protože je máš velký jak zeměkoule.“

Tak teď už se mi zeměkoule smíchem natřásají tak, že v některých světadílech to způsobí tsunami a zemětřesení v jednom. Zkáza dokonána!

Prosinec

Úterý 8.12.2020

Jela jsem tak včera šalinou, ty jezdí v Brně, kdyby někdo tápal. Jinými slovy je to tramvaj či postaru elektrika. Přemýšlela jsem o současném světě a situaci v ní, je to téma k hovoru a nejen k němu. Koronavirus jako takový vůbec nepopírám, ba naopak, je však více než zajímavé pozorovat dění kolem, celistvost situace v souvislostech. Já osobně z ní mám schizofrenní, paranoidní, chaotický pocit, proč? Jednoduše, něco se má, něco se dělá, něco se ví, něco se dělá i nedělá, něco se neví i ví, něco se má i nemá. Chaos, chaos, chaos, někdo vám nosí roušku venku a na míle nevidět živáčka, někdo si ji nedá ani když stojí naproti Vám a vy u něj nakupujete, někdo si ji stáhne pod nos, ať už Vás míjí nebo Vám markuje nákup na kase. V obchodech musíte mít svůj osobní prostor, kterému se momentálně říká 15 m2 na osobu/zákazníka a pak jedete MHD, protože někdy prostě musíte, tedy musím😊, a snažíte si svůj osobní prostor vydobýt. Někdo si v restauraci skoro strká jídlo pod rouškou, jako by konzumoval něco zakázaného a druhý to neřeší ani když nekonzumuje. No, upřímně, není to chaos? Je! Roušky se povalují po zemi, na lavičkách, zachycené ve větvích stromů… Vládní omezení, doporučení a opatření rovná se další balíček chaosu. Tak mě tuhle, včera v MHD, napadlo, přirovnat ho k veřejným, hodně smradlavým a špinavým, záchodkům. Proč? Protože na ně/j různí lidé reagují různě, více či méně vhodně a adekvátně…podle toho, kolik, komu bylo shůry dáno a jak bylo vychováno. Já osobně, veřejný záchodek nezačnu osahávat ani olizovat, i kdyby mi někdo řekl, že už můžu. Co Vy? Tak nějak v tom případě nechápu, proč někdo ano, pokud k tomu dostane svolení, když sám ví nebo mu je řečeno, že to není to nejlepší, co by mohl pro zdraví své a potažmo okolí svého udělat😊 Proč prostě jen nezachovat zdravý selský rozum a ten hnusný záchod jednoduše nezačít olizovat jen proto, že už můžu? Věci zdánlivě jednoduché zdají se být těmi nejsložitějšími. Jsou skutečnosti, které jsou absurdní a skutečnosti, které smysl dávají….a pro jejich uchopení stačí „JEN“ zdravý rozum, nedostatkové zboží, které prostě v apatyce nekoupíš. Pojďme tedy olizovat záchodky, ti z nás, kdo chtěj´, protože, co není zakázáno, je povoleno?! 🙂 Stejně tak chápu nelogičnost určitých zákazů a upřímné rozhořčení spousty malých obchodníků, protože obchoďáky a MHD ano, ale lokální obchůdky ne?! On ten zdravý rozum může/je nedostatkovým zbožím napříč všemi vrstvami, sférami, hodnostmi i funkcemi😉 Ale, co teď s tím? Rada za milión, i dva, i deset😊

Neděle 20.12.20

Pouhé 4 dny do Vánoc a já jsem jako vyždímaný hadřík. Těšili jste se někdy na něco tak dlouho a moc, že když ta věc nastala, najednou jste věděli, zda čas těšení se a příprav byl tak nějak úžasný a teď nastává čas práce, vyčerpání, únavy a organizace, která spadá převážně na Vaše ramena? Organizace 2 domácností, těsně před Vánoci, dát vybydlený holobyt před rekonstrukcí do stavu, kdy v něm, a nejen v něm můžete strávit Štědrý den. Ještě donedávna jsem nechápala, co mají na mysli lidé, kteří trpí únavovým syndromem, teď mám pocit, že jsem do toho pronikla, alespoň trochu. Jdu spát totálně unavená, probouzím se unavená, jdu spát vyřízená, rozlámaná, probouzím se s vizí vší práce, která mě čeká a vůbec nejde jen o práci fyzickou😉 Stačí si představit koordinaci Vánoc a vánoční pohody ne v jedné, ale hned ve dvou domácnostech, v omezených podmínkách…uf, žádná hitparáda, je ráno a já mám chuť zalehnout a spát, ba co víc, mám chuť zalehnout a začíst se do knihy, ale tu mám v druhém bytě: DD Čekala jsem, že Murpyho zákon zafunguje a já si nepřemístím to, co bych zrovna ocenila doma, protože si budu myslet, že to nebudu potřebovat. V tomto konkrétním případě, že nebudu mít sílu a čas si číst. Síla a čas není, chuť by byla, ale zase není kniha. Kdo zažil stěhování, ví, o čem mluvím. První slova manžela, když jsme byt přebírali byla: „Na pařby dobrý, ale bydlet bych tu nechtěl.“

 Opět je tu otázka žen, jejich práce a odpovědnosti, za celou rodinu, nikdy neoceněná, a už vůbec ne platem, škoda😊 Tak za včerejší den bych mohla pobírat částečný plat kuchařky, nákupčí, telefonní operátorky, prodejce nábytku, dopravce, pracovnice logistiky, dekoratérky, učitelky, obsluhy v kavárně, stěhováka, sekretářky, koordinátorky tak nějak všeho, uklízečky, projektové manažerky, finanční manažerky, operativní nákupčí a určitě spousty dalších, den k nezaplacení, a to doslova😊

Neděle 27.12.20

Co je moje super schopnost? Vybavila se mi křídou popsaná cedule před restaurací v chorvatském městečku, kde jsme byli před dvěma lety na dovolené. Na té ceduli stálo:“ Co je vaše super schopnost? Nechat zmizet víno.“ T myšlenka je vtipná, trefná a boží, ale bohužel na mě nesedí. Tuto super schopnost jsem ale nikdy neztratila, vzhledem k tomu, že jsem ji nikdy neměla😊Možná bylo mojí super schopností v pubertě nechat zmizet půl piva na ex, když jsme s kamarádkou seděly v hospodě a sedět jsme tam neměly, nehledě na to, že nám ještě nebylo 18, takže ani to pivo jsme před sebou vlastně neměly mít. Moje super schopnost jednat superrychle byla super oceněna, poplácáním po rameni, smíchem a konstatováním, že jsem fakt dobrá. A to se v pubertě počítá, ocenění nad zlato. Nebo bylo mojí super schopností se zamilovat vždy, dřív, do toho super nesprávného a super trpět, když on nechtěl mě, ale já jeho ano. Nedávno, vlastně dnes, jsem si vzpomněla na jednu z mých dalších super schopností, kdysi jsem přečetla během jediného dne knihu o cca 700 stranách, dodnes vím, která to byla a ta super schopnost mi zůstala, uf, protože ta je vážně super. Během jednoho dne jsem jedním dechem, několikrát přerušovaným nepodstatnými věcmi jako jsou hygiena, příprava snídaně, oběda, večeře, péče o rodinu, jakkoli si někdy nepřejí nic jiného, než abych o ně alespoň chvíli nepečovala, přečetla knihu, kterou jsem si sama a dobrovolně vybrala jako vánoční dárek. No, když můžu během jednoho dne knihu přečíst, potřebovala bych najít někoho, kdo umí během jednoho, max dvou, dnů knihu napsat. Aby to bylo vyvážené. Takže hledám někoho s touto super schopností. Na své super schopnosti jsem z velké části pyšná. Poslední dobou se objevila jedna nová, umím být neviditelná. Nepotřebuji k tomu vlastně nic, žádný kouzelný prsten, plášť, klobouk, koš, kufr, koberec a #nevimcojeste. Jak to funguje? Stačí když Vám je přes 40, nic víc k tomu nepotřebujete, žádná dvacítka, někdy ani třicítka Vás ve vaší super schopnosti nedokáže trumfnout. Dvacítky mají svou rovnovážnou super schopnost, kterou je mládí. Tu zase netrumfnu já, takže si nemáme co vyčítat, každá máme svoji super schopnost. A víte, co je super schopností mého muže? Stále mě vidí!! 😀 Bez na ohledu na to, kolik let a bezmakeupových dní už to je😉