renataveverkova.cz

Nemůžu si pomoct, ale Vánoce postupem let a životních zkušeností vnímám stále více jako marketingovou maškarádu. A nejen marketingovou. Je to v podstatě kupčení a obchodování s city, blízkostí, dobrem, svědomím, tradicemi, okázalostí, musem.

Protože, proč bychom slušnost, tradici a lásku k bližním měli vměstnat do jediného dne, pod jeden stromeček a do co největšího množství dárkových krabiček, ozdobného papíru a následné online manifestace toho, jak se nám ten dnešní den vydařil, heč. Protože pokud se nevydařil, nikdo se vám s tím veřejně nepochlubí, takže jen další faleš, přetvářka.

Jako bychom neměli žádný jiný den, když máme každý jednotlivý. Každý den může a má být nevšední, nemusí a nemá se vyznačovat čekáním na den D, ať už tím dnem D nazveme Vánoce, narozeniny, povýšení, den, kdy konečně zhubnu, přiberu, získám sebevědomí, udělám zkoušku, kurz, vdám se, rozvedu se… Ne, každý den je jedinečný, neopakovatelný a stejně tak může být poslední. Protože nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, nebo se pletu?

Pomalu se začínají vynořovat přípravy na Vánoce a mně tato příprava na jeden den v roce připomíná lidsky typickou snahu o obdiv něčeho, co už není, není běžné-slušnost, obvyklé-laskavost, stejně tak, jako se po smrti význačných lidí točí jejich bigrafie. Proč je neocenit ještě za jejich života, třeba právě tou biografií? Proč čekat na jejich smrt?

Stejně tak, jako čekat na jeden konkrétní den a neoslavovat život a všechny vznešené hodnoty, které se snažíme spojovat s dobou vánoční, každý den, dokud nám onen den, měsíc, rok neumře, abychom nad ním s nostalgií nemuseli opět rekapitulovat, jak se máme, že se máme, hezky, dnes, na Vánoce! Se musíme setkat, napéct, vidět,být videni, být na sebe hodní, nehádat se, mít se rádi. Tolik přetvářky, falše, očekávání, vměstnáno do jediného dne. To chceš! A upřímně, je hodně těžké nenechat se strhnout, i když víte, že se strhávat už nechat nechcete.

Takže letos znovu, žádné musy, konvence, mělo by se, má se. Sorry, odmítám. Já se k lidem chovám slušně, a nepotřebuji k tomu jeden den v roce. Už jen to, co chci, ne musím. To, co je milé a laskavé, ne proto, že se to má a že to dobře vypadá. To, co vnímám, že není tlak ale osobní rozhodnutí, radost z činnosti, ne stres z nečinnosti. To, co mi dává smysl, ne to, co dává smysl zaběhnuté rutině, zvyklostem a obecnému konceptu. Prostě jen to, co hladí po duši, ne po povrchu věcí. Není toto vlastně smyslem Vánoc, který už dlouho pokulhává za současným modelem? 😉

Chápu ale, že někdo to tak nemá a pak je potřeba si alespoň ve jménu Vánoc splnit svůj roční limit laskavosti, limit jednoho, oficiálního, dne.

Přestávám to chápat, čím dál více, či méně, poznání přichází plíživě, postupem let, ale o to je s každým rokem konkrétnější. Krásný každý den, anebo ne, anebo prostě takový, jaký je, jak na něj pohlížíme, co si z něj vezmeme, a ano, staré známé, jaký si ho uděláme, záleží jen na každém, sry jako!

Přiznám se, nepeču/cukroví/, právě proto, že se to musí, má se a mělo by se, jednoznačný případ Vánoc. Dělám to, když chci a protože chci. No, ale jelikož nejsem pekařka, tak vlastně nemusím chtít nikdy:-) A nejím to, takže vlastně nechci. A proto to nedělám. 😀 Devadesát devět případů ze sta, někdy devadesát sedm.

Upřímně, kdy se pro vás z vánoc stal jeden, až po Novém roce, ne/končící koloběh povinností, které je nutno zařídit, obstarat a zajistit? Já si v tom koloběhu zapomínala uvědomit si onu krásu dne, detailu, zastavení. Pokud jste to tak nikdy neměli, gratuluji.

Už jste někdy vyhledávali, jak dlouho něco trvá? Pevně věřím, že ano. I já, dnes opětovně, této možnosti využila a rozhodla jsem se zjistit, jak dlouho trvá andulkám, těm vlnkovaným, jejich adaptace v novém prostředí.

Inu, dozvěděla jsem se toho spoustu. V první řadě se mi nabídla možnost vyhledání informace ´Jak dlouho žije debil.´ To jsem sice vědět nechtěla, obávala se totiž, že se mi jen potvrdí to, co si už dávno myslím, a to, že prostě NEJDÝÝÝL.

Díkybohu, nic podobného jsem se nedozvěděla. Zjistila jsem ale, jak debila poznáme, jak jej identifikujeme u sebe, jak s ním jednat a za mě nejužitečnější informací bylo, jak debilem nebýt, nebo, alespoň ne až tak moc. Jak tak občas ale koukám kolem, obávám se, že tato poučná informace se k mnoha lidem ještě zdaleka nedostala. I přes dnešní, propojovací, dobu, se s mnohými stále zřejmě nepropojila, anebo, právě proto.

Mé dceři však výsledek vyhledávače způsobil několikaminutový hysterický smích.

Nicméně, o andulkách jsem se dozvěděla pouze to, jak dlouho žijí. Nic už o tom, jak velkou část života se adaptují. Pevně doufám, že to v případě našeho drahého vlnkovaného nebude srovnatelný časový údaj. I když, je to prý“kluk“, tak na něj nesmím mít přehnané nároky.

P.S. Ten náš, vlnkovaný, je u nás dnes, na den přesně, dva týdny. Stále se bojí. Nevím, zda si to mám brát osobně, ale když vidím, že se bojí i dcery a v případě manžela okamžitě zmlkne, i přesto, že je štěbetáním zrovna v polovině hodně dlouhého a hlavně barvitého příběhu, přestávám se bát, není to mnou.

Psal se rok 1997, měla jsem cool laky na nehty, mentolovou a kanárkově žlutou, což byla tenkrát neskutečná pecka, na něco takového v maloměstských obchodech vůbec narazit.

Klasika tehdy byla prostě klasika. Lakům vládly odstíny třpytivé, světlé a hlavně nenápadné, taky celá škála tělově hnědé a …klasické červené. Ale, tu hlavně ne na denní nošení, protože, červená byla pro kurvy nebo velkej vodvaz na diskotéku a vesnickou zábavu.

Na jednu takovou jsem si jednou dokonce nalepila na nehty samolepky s tygřím vzorem, drápky až na konec sálu, ale byly moje, a ty samolepky, z Bravíčka. V podstatě to vypadalo lacině, ale, bylo to neskutečně jiné, a bláznivě mladistvé.

Ale, proč to všechno říkám? Asi proto, že láska ke zdobení nehtů a k lakům na nehty jako takovým mi zůstala dodnes, ale chápu, že to někoho nemusí zajímat:-D Ale, možná taky jen pro srovnání, a možná jen proto, že mi v hlavě uvízly v této souvislosti dvě skutečnosti, tygří nálepky a cool barvy, ona pastelově žlutá a mentolově zelená, které obě jsem se jednoho dne odvážila nalakovat na nehty a jít s nimi do školy, a ony se mnou.

A taky proto, že si pamatuji, jak mě tehdy třídní učitel při semináři biologie upozornil na mé nehty, jakože jestli to opravdu myslím vážně a že se to nehodí. Vážně jsem to myslela. Se vší lehkostí mládí, ke mně se to hodilo, a taky už mi to zůstalo. Minimálně ta vášeň pro laky na nehty a jejich zdobení.  

Napadá mě, komentoval by dnes ještě někdo laky na nehtech, s hrdostí podotýkám, že vlastních, u středoškolačky? Odpověď předem znám.

Čtvrtek 21. září 2023

Přílišná korektnost je nesmysl. Přílišná ohleduplnost taktéž. Přílišná arogance není žádoucí. Ale, co je příliš a co ještě tak akorát? Takové hranice neexistují, každý máme ty své v sobě, okolí nám řekne, co již bylo příliš. I když, i to je relativní. Pro každého je příliš jiná hranice přílišnosti, tudíž, bychom se měli vlastně obávat nespočtu možností případů toho, kdy budeme osočeni a penalizováni za to, co už bylo příliš. Příliš pro jednoho, akorát pro druhého, příliš málo pro třetího. Ohleduplnost je minové pole společnosti. Iluzorní, reálné? Kdo ví. Podstatný je úhel pohledu.

Fascinuje mě lidská potřeba komentovat, nevyžádaně, v podstatě cokoliv, a říkám si, zda to tak bylo i před boomem sociálních sítí, nebo zda jsem to dřív prostě jen nevnímala. Tudíž, ohlížet se na ostatnía případná hyperkorektnost mi ostře kontrastuje s hyperkecáním všem do všeho.

Včerejšího dne manžel parkoval před zástavbou paneláků a já stála venku a čekala, případně se měla tvářit významně, až zděšeně, kdyby někde bylo méně místo, než by být mělo. Stojím si tak, koukám, čekám, když tu se na silnici, pár metrů ode mě, zastavil muž do té doby plynule jdoucí, budˇ od kontejnerů či odjinud, majíce v ruce tašku a pochodujíce si pro denní příděl neobjevených pokladů ze sídlištních kontejnerů a říká: “To snad není pravda.“ Upřeně se přitom díval na parkujícího manžela. Musím podotknout, že manžel je běžný řidič, muž, naprosto standardní v tomto ohledu, takže jsem nechápala, co by tak asi nemohla být pravda. A proč vlastně zastavuje a sděluje něco, mně, sobě, okolí, světu, komu vlastně, naprosto nemajícího jakoukoliv smysluplnou vypovídající hodnotu a naprosto nevyžádaného. V duchu jsem si tudíž říkala v podstatě to stejné, jako reakci na jeho reakci. To snad není pravda. Někdo by jej možná poslal do prdele, já se však naprosto srozumitelně zeptala: “Potřebujete něco?“ „Ne.“ Aha. To snad není vážně pravda. Aha, pravděpodobně nedokázal pochopit, že mu někdo momentálně blokuje jeho cestu silnicí, proto jsem mu též, zcela nevyžádaně, sdělila, že: „Tady je chodník, kdybyste ho potřeboval použít.“ Nepotřeboval. Nevnímal, nebo alespoň se na můj návrh rozhodl nijak nereagovat. Počkal, až manžel plynule zaparkuje a jeho cesta silnicí se uvolní, aby mohl dále pokračovat v chůzi. Lidské situace a lidé samotní jsou zrcadla, akce jsou následovány reakcemi. Zcela přirozeně.  Proto mi nezbývá, než si v duchu říct To snad není pravda. Manžel to komentoval slovy:“ Měla jsi ho poslat do prdele.“ No, neposlala, já jen zrcadlila. Tak třeba příště.

Jak bylo již proneseno moudro jednoho známého filosofa: Mravní zákon ve mně a hvězdné nebe nade mnou.

P.S. A víte, co je neskutečný? Jak jedno skutečný jablko dokáže rozvonět céééélou místnost opravdovostí. Protože, jablka, která koupíte v obchodě, toto neumí. Nikdy to nedokázaly. Přitom, taky musely někde vyrůst, ale, kde vlastně? Tam, kde jablka nevoní jako jablka. Zvláštní jev.

Opravdovost je nezaměnitelná, v přírodě. Ale, i my jsme součástí přírody, a stejně tak se více a více stávají lidé umělými, jako ta jablka z obchodu. Na pohled dokonalá, ale, nic víc v nich nenajdete.

Miluji všechna nedokonalá, opravdová, voňavá jablka, políbená sluncem a vším, čím si za ten rok musela projít, než dozrála.

Neděle 17.9.2023

Když jsem s tím znovuzačínala, duben 2022, vnímala jsem to jako boj s vlastním tělem.

Tělo vedlo 2:1, po měsíci jsem se vcelku snadno dostala na remízu 1:1. Čekala jsem, že proces bude pokračovat a já se plynule přesunu k vítězství, nad sebou samou, 1:0.

Ale, po roce a kousek od naší remízy jsme stále na místě a mě tak napadá, že tady nepůjde o vítězství nad sebou samotnou. Jsme jedno tělo, jedna duše, a vše se musí zhojit, nebo alespoň začít hojit, aby proces mohl nejen pokračovat, ale hlavně změnit svou povahu, ze soupeření a vítězství nad sebou samotnou na spolupráci, ruku v ruce, duši v těle, srdce v hrudi, jeden celek.

Protože, kilogramy někdy nejsou prostě jen kilogramy, ale i kila balastu na duši, mysli. Najít znovu sebe, na cestě, posbírat všechny kousky, které se postupem času ztratily. Až posbírám a znovu doplním to, o co jsem cestou životem přišla a přijít nechtěla, půjde odevzdat a zanechat to, co jsem získala a už dál nepotřebuji.

Čtvrtek 7.9.2023

Pondělí 14.8.2023

Tak už dost! Dnes už neeee! chce se mi křičet. A tak křičím, zatím jen prsty do klávesnice. Tak dlouho jsem se na to musela dívat, akceptovat to, více či méně nesouhlasit a jet ve stejném módu, ale dnes už ne. Už prostě ne!

Zmenšovací? To slovo mě irituje. Člověk se rozhodne objednat si podprsenku a pozor, zas je tu to slovo. Zmenšovací! Víte, že od určité velikosti svá prsa nekompromisně chcete zmenšit? Že nechcete?

 Prodejci se rozhodli, že to udělají za vás. Nevím, jak to sice ctějí dokázat pomocí podprsenky, ale zdá se, že jim to je jedno, vy prostě MUSÍTE být primárně nespokojená, protože názvy podprsenek větších velikostí na online shopech začínají slovem ZMENŠUJÍCÍ! Já je nechci, ku.va, zmenšit. Jediné, co od své budoucí podprsenky chci, je nahodit prsa od kolen zpět do dekoltu, tam hezky natvarovat a dál je hrdě nosit, inu, narostly? Narostly!

Tak ať tam jsou, hezky přiznané, ne maskované, ani slovem, natož podprsenkou, zmenšovací, pche!

Nikdy jsem nechtěla maskovat to, co mám. Jediné, co jsem chtěla maskovat bylo to, co nemám, v době svých nácti, když jsme spolu s tímto kouskem oblečení začínali a oťukávali se. Ne však naopak, takže ať už PUSH UP, PUSH DOWN, ZMENŠUJÍCÍ, ZVĚTŠUJÍCÍ, je mi to FU(C)K, hlavně, ať se mají hrdě v čem ukázat!

A už si ty blbé názvy podprsenek strčte do … nákupního košíku!

Je tu nějaká „ťuťuňuňunicnechcizmenšovat, jenaťhezkyvisí, běžtestěminázvydoprdele,pročbychzmenšovala, kdyžodpubertyjediné, cojsemvtétooblastichtělabyloaťtamhlavněněcopořádněženskynaroste“ podprsenka?

😀

Vzduchoprázdno, skoro.

Předpokládá se, že čím je člověk starší, tím by měl být profesně kompetentnější a plynule stoupat na společenském žebříčku. V oboru, co léta studoval, vystudoval, získal akademický titul a praxi, mnohaletou, mimochodem.

A najednou zjistí, že to není jeho cesta. Nedává mu po všech těch letech už smysl. Vidí v ní nedostatky, které není schopen přehlížet, akceptovat, ale ani změnit, protože to není v jeho silách. Kolos je příliš velký a rozjetý.

A co víc, už mu to takto nedělá radost.

Ale, co všechny ty roky studia a praxe? Přijdou vniveč? Upřímně, pokud na tomto rozcestí stojíte jako muž, máte lepší manipulační pole. Nikdo Vás pravděpodobně nebude mít za hysterku, citlivku, co se zbláznila, když na to vše přišla s blížící se čtvrtou dekádou života.

A co teď? Ztratili jste cestu, nestalo se to náhle. Dělo se a připravovalo se to v průběhu let. Stojíte na křižovatce, ale, nevíte, kam odbočit, nemáte jasno a máte strach. Ta emoce, která vás zbytečně paralyzuje, kterou jste si v průběhu let byli nuceni osvojit více, než byste sami chtěli a než je zdrávo.

Vzduchoprázdno. Minulost je minulostí, budoucnost ještě není. Je čistá přítomnost, tabula rasa, jen, jste žena na prahu čtyřicítky. A máte strach.

Škobrtání

Příliš rychle a snadno se vzdávám. Jak? Jednoduše, snadno a rychle.

Po prvním, druhém, třetím, pátém, desátém neúspěchu. V mém případě spíše po tom druhém, maximálně třetím. 😊

Proč? V čase mé výchovy byl neúspěch chybou a chyba se nemá opakovat, přece. Z chyb se máme poučit a jít dál. V tomto případě se máme poučit tak, že rezignujeme, nezkoušíme to a nikam dál už se nevydáváme. Co kdybychom zase něco posr.li?

Bylo nám přeci potvrzeno, že takto ne!? Jak?  Napoprvé se nepovedlo, jen blázen by opakoval stejnou chybu. Ale my nechceme být vnímáni jako pošetilí blázni. Je přece důležité, jak nás ostatní vnímají. „Podívej se na sebe. Takhle přece nemůžeš jít. Co by tomu řekli lidi?“ i takto jsme byli vychováváni. Alespoň mně jsou tyto věty příliš dobře známé. Mému podvědomí určitě. I po těch letech.

Co když naše nezdary nejsou chybami, které bychom neměli opakovat, ale jde o pouhá klopýtnutí na cestě, kterou chceme a máme jít?!

 Cožpak, když jsme se učili chodit, nikdy jsme neklopýtli? Jak by to skončilo, kdybychom po prvním, či druhém klopýtnutí rezignovali na chůzi? Kdybychom se báli, že se naše neohrabané škobrtání bude opakovat, a proto to raději už nebudeme nikdy zkoušet? Nikam bychom se nikdy nedostali. Schluss. Ende. Konec. To by přece byla velká škoda!

Z pětky šestkou😉

Pětka se dá krásně přepsat na šestku, nemyslíte?

I já to tak udělala, během vypisování data na jednom rádoby úředním, ne však příliš, dokumentu, směřovala jej k odevzdání osobě, která pro danou věc nebyla kompetentní, a v podstatě, i přesto, že se známe více jak dvacet let, už nebyla příliš kompetentní ani pro mě. Takovou věc si nechcete tak úplně přiznat.

Jako byste se dobrovolně ochuzovali o podstatnou část své minulosti, a to logicky nechcete, pokud jste empatik, neboli senzitivní cíťa, jako já.

Můj takzvaný citlivismus začal dávno v dětství, když jsem se musela jako malá vyrovnávat se ztrátou věcí, doslova jejich životní kapitolu v sobě uzavřít. Pohybovat se mezi snem a skutečností a uvědomovat si, že v dané realitě už daná věc neexistuje. Bylo nutno se od věcí oprostit. Lpění. Šlo o stav mysli.

Dalším stupínkem se měly stát zážitky a lidé s tím spojeni, do té míry, abych příliš neobnovovala utrpení zažitých rozchodů, ne však pouze partnerských.

Proč? Co se stalo? Co jsem udělala, komu? Proč?

Stále dokola, když je Vám dvacet, třicet, čtyřicet. Nedařilo se mi netesknit nad ztracenými lidmi.

Odešli.

Ode mě.

Dobrovolně. Bylo nutno si to přiznávat tak dlouho a často, až dojdu do stavu přiznání. Lpění. Stav mysli a duše.

Stalo se? Děje se. Procesní záležitost.

Stále osciluji od vidu nedokonavého k tomu dokonavému. Podobně jako lidé kolem mě, my všichni, svět, já sama, cítíme potřebu být dokonalými. Nesmysl, nic takového neexistuje.

Stav mysli, a duše, ke kterému bych já ráda dospěla je dokonavost.

To, v čem ostatní, zdá se, vynikají. Jednou a dost, stačilo, uzavřeno, jde se dál.

Vraťme se k číslu pět, od kterého je nutné přejít dál, třeba i násilně. Prostě dál.

„Máš to přeškrtaný.“

„Nemám.“ slyším sebe. Slova, která si dovolím. O tom bych musela něco vědět, nic jsem neškrtla, stejně tak jako mám problém škrtat lidi, tak zrovna na tomto papíře, a tím jsem si jistá, jsem nic neškrtla.

„Máš to tady přepisovaný.“

Ano, z pětky jsem udělala šestku. Znovu si ten, rádoby důležitý, cár papíru vezmu a několikrát obtáhnu přepisovanou pětku tak, aby nebylo pochyb, že teď je z ní prostě šestka, a tak to prostě bude, některé věci prostě nevyjdou na první pokus, to ale neznamená, že je vyhodím a začnu znovu. Někde ta cesta musí být vidět, a ta není dokonalá, jak by rády byly veškeré oficiální dokumenty, administrativa, „papíry“, pravidlo pro pravidlo, jak je lidská společnost ráda vytváří a nabaluje na ně další a další, až…si nesmíme dovolit udělat chybu a pokud ano, pryč s ní, hlavně nenápadně.

Obtahuji číslici šest znovu a znovu, až je z ní taková hezká tlustá masařka, a cár papíru odnáším se slovy, že „takhle, já šestku píšu!“

Doprovází mě utrápený pohled, který mi říká: fajn, jak myslíš, stejně jsou tvé dny tady už sečteny, rebeluj si, jak je libo.

Tak jo, konečně začnu dělat věci, jak je cítím, po roce stráveném někde, kde můj hlas nezněl, neměl žádnou váhu, kde jsem nebyla sama sebou, abych nebyla vyhozena z kola ven, opak se stal pravdou, takže…

Kdy už si konečně uvědomím, že nejlepší varianta je ta, být sama sebou, nechat svůj hlas znít, a pokud se někomu bude zdát příliš zvučný, je chyba v přijímači, ne vysílači a je fajn jít o kus dál.

Tam, kde bude lepší akustika pro můj hlas.

Slovy klasika, nevím kterého, známého či neznámého, musím mu dát zapravdu:

Be yourself, everybody else is taken.

Amorální štít

TRAGIKOMEDIE , 1.DĚJSTVÍ

Všední den, stejně jako všechny dny, než se stanou něčím výjimečné.

I tento se jím stal, alespoň pro mě.

Ten den začal tím, že se mi ráno chtělo spát, stejně tak jako se mi nechtělo vstávat, moc. Předchozí den jsem si dopřála studijní volno, v hlavě mi vrtal jeden administrativní problém spojený s jeho čerpáním a sofistikovanou informací od zástupce ředitele, že studijní volno se u nich, u nás, čerpá v době do 30. června, která se ve finále ukázala jako mylná.

Večer přišla na řadu pedikúra spojená s fantastickou masáží nohou, prokládaná diskusí o stavu současného školství.

V práci měl následovat hektický pracovní den, už jen tím, že jsem učila šest hodin v souvislém bloku.

Daná záležitost studijního volna mi stále vrtala hlavou a proto jsem si hned u ranní kávy před začátkem vyučování odchytila u ledničky ve sborovně pana zástupce ředitele a zeptala se. Už to bylo mým prvním odvážným krokem ten den, který se ukázal jako začátek všech budoucích, ne úplně příjemných, odvážných kroků a následných diskusí.

„Dobrý den, můžu se zeptat, jak to tedy vlastně je s tím studijním volnem, protože co já vím, tak jej lze vybírat i v době letních prázdnin a v tom případě mě informace od Vás v podstatě mate.“

„U nás je to tak, že se studijní volno vybírá v době do 30.června a na letní prázdniny se čerpá dovolená.“

„Aha, a tak to mám tedy tolik dovolené a studijního volna, že mi to pokryje celou dobu letních prázdnin?“

„To nevím, to bych se musel podívat. A v případě, že byste u nás pokračovala a neměla dostatek staré dovolené, tak poté nabíhá nová dovolená, která se v době letních prázdnin uplatní.“

„Ok, takže si můžu vybrat studijní volno do konce června?!“podívala jsem se na našeho zástupce ředitele, ten se usmál a s mírným pokrčením ramen a výrazem říkajícím No nemusela byste, když my ostatní sem musíme poctivě chodit denně jako lamy už nic dalšího neřekl.

Usmála jsem se tedy též, sdělila mu, že chápu, že dané studijní volno je nenárokové, předem mu poděkovala za případné jeho udělení a odebrala se do výuky.

Nově nabytou informaci jsem sdělila manželovi, referovala kolegyni, s vědomím, že tedy když pan zástupce říká, že něco je, tak to tak prostě je a je to stejně neměnné a neoddiskutovatelné jako že jsme ve vesmíru sami.

Nebo že by to přece jen nebyla až taková pravda?

Nebyla.

O následující přestávce mě potkal pan zástupce a guru školy v jednom, opět s úsměvem na rtech, řka, že jsem měla pravdu a že bližší informace mám v emailu, školním. Lehce se ve mně zatřepala motýlí křídla, ale nebyla to ta, co byste chtěli, protože Vás něco pohladilo po duši. Byla to křídla očekávání něčeho, co zatím nejste schopni definovat, ale intuice Vám napovídá, že to nebude milé překvapení.

Každopádně, z toho vyplývá, že nejsme ve vesmíru sami.

Ano, v emailu mě čekala jasná definice toho, kolik dnů dovolené mám, kolik dnů studijního volna mi zbývá, shrnuto a podtrženo s konstatováním toho, že: „Pokud Vam pan reditel smlouvu prodlouzi na dalsi rok, automaticky Vam dalsi dovolena naskoci. Pokud neprodlouzi, nebude Vam to naopak do konce prazdnin zrejme stacit.“

Zřejmě! Zřejmé se mi tu zdá jediné, a to fakt, že mi tu teď není zřejmé už vůbec nic.

Která je ta, pro mě, správná varianta? To se mi ještě nikdo neuráčil říct.

Možná je načase, napadá mě a výsledky sdělení a způsob formulace sdělím kolegyňce Klárce.

Ta mi o nějakou vyučovací hodinu později, když ji pošlu pro čokoládu do kavárny naproti škole, sdělí, že: „Ty, hele, když tak nad tím přemýšlím, ta formulace se mi zdá podezřelá. Jako by už měli jasno, jen tobě to ještě zapomněli říct.“ „Myslíš? Jako že NEE?!“ Odpovědí mi bylo jen nehlasné kývnutí, zdvižené obočí a významný pohled. Nebylo vcelku o čem diskutovat, o to víc mi to začalo vrtat hlavou.

Za tu, relativně, znalou lidských duší a jejich motivů jsem se považovala spíše já, ale upřímně, byla jsem ve stavu, kdy jsem připustila, že tady nic není nemožné, tudíž vše je možné.

I když, stále jsem tomu, a čemu vlastně, nechtěla věřit a tak jsem udělala jediné, co jsem v dané chvíli udělat mohla. Vstoupila jsem do jámy lvové a prostě jsem do toho šlápla.

Že to bude hodně smradlavé, se začalo ukazovat velice záhy.

„Dobrý, chtěla bych se na něco zeptat. V souvislosti s tím emailem, co jste mi psal, by bylo možná fajn vědět, jaká varianta je ta správná, reálná, pro mě.“ Nesměle jsem dokončila větu, div, že jsem se u toho nezamotala do vlastních slov.

„Myslíte jako, jestli s Vámi dál počítáme, nebo ne?“

„Ano, to by bylo fajn vědět.“

„O tom já tady nerozhoduji, to byste se musela zeptat pana ředitele, nebo tady paní zástupkyně.“ usmál se a ukázal na protější stranu pracovního stolu, kde u počítače seděla, zády k nám, ona jmenovaná. Ta jediná z vedení, s kým jsem si tykala.

Vypadalo to jako příslovečné přehození horkého bramboru.

Stočila jsem tedy pohled o devadesát stupnů doleva a sledovala, jak se paní zástupkyně otáčí, pomalu a s rozvahou, na židli čelem ke mně a v té chvíli si říkám: O co tady doprdele jde? Záběr to byl jako z filmu, zpomalený.

„No, věc se má tak, že jednám s paní speciální pedagožkou, která by tu rozjela něco více ve stylu speciálně pedagogického centra, pracovala  a komunikovala jak s rodiči, poradnou, psychologem, prezidentem, četla myšlenky dětí, kolegů, rodičů a byla schopna na ně reagovat o den dříve.“

Zajímavé, napadlo mě, se mnou tady v podstatě celý školní rok nikdo nemluvil o tom, že by chtěl něco jinak, nikdo z vedení se mě nikdy nezeptal na můj odborný názor ohledně čehokoliv  či kohokoliv a psycholog se mnou nikdy nic nekonzultoval, ba naopak, nemůže porušit listovní tajemství, takže jsem byla v určitém vakuu a dělala si své reedukace SPU.

Načež ona samozřejmě pokračovala v sebeobhajobě svého jednání, při které se jedinkráte přeřekla, lehce se opakovala jako zaseklá gramofonová deska a pokračovala: „ Ona má v podstatě dlouholetou praxi, navazující vzdělání, k dispozici testové baterie a já bych ráda, kdyby tu nastoupila ona a rozjela to tu tím stylem, jakým pracuje, aby to tu v budoucnu šlapalo i případně bez ní a beze mě. Ty děláš vlastně ten základ a to je v pořádku, já to nemám vystudované a vlastně tomu vůbec nerozumím, ale v podstatě mám jasnou představu, jak by to mělo fungovat.“

Aha, jasný, rozumím, takže v jedné větě mi sděluješ, že tomu nerozumíš, ale máš jasnou představu, jak by to mělo fungovat.

Mám silný pocit, že na podobném principu fungují naši mocní v politice a koukám, praktikuje se to i u mocných na nižších postech, třeba ve vedení školství. No, proč ne? Moc je omamná, chápu, ale nese s sebou morální zodpovědnost, na to se zapomíná.

„Fajn, dokdy to budeš vědět, zda vám paní nastoupí?“ co jiného chcete říct, když se snažíte dát najevo absolutní převahu a ledový klid?

„Do týdne.“ „Fajn, takže mi dáš vědět, až to budeš vědět, že?“ nic jiného, duchaplnějšího, mě v té chvíli fakt nenapadlo, přísahám.

Se zdánlivým klidem: “Nechtěla jsem ti to říkat, abych tě zbytečně nenervovala, kdyby to nevyšlo. Ale když už ses zeptala, tak jsi tomu vlastně vyšla naproti.“

„Já bych to každopádně chtěla vědět, tak jako tak.“

„Nemusela ses to vůbec dozvědět.“

A to jako vážně? O mně beze mě? Já se to nemusela dozvědět?!? Jak zákeřná a bezpáteřní musíš být, když toto děláš a ani u toho nemrkneš, kolegiálně se usmíváš a konverzuješ o ničem, když se potkáme. Takhle to tady tedy funguje? Ty s někým jednáš a ani nevyložíš karty na stůl?

UBOHOST, HNUS, PODLOST, NEFÉR, ZA ZÁDY. To jsou slova, která mi běží útržkovitě v hlavě. Omílám je dokola, spolu s tím, co jsem se právě dozvěděla, se všemi těmi rozhodujícími formulacemi, které rezonují: NEMUSELA SES TO VŮBEC DOZVĚDĚT. ZEPTALA SES, ŠLA JSI TOMU NAPROTI.

Ano, já se zeptala, a jsem na sebe HRDÁ, míň už na vás, milí kolegové, nadřízení.

Pátek 26.5.2023

TRAGIKOMEDIE, 2.DĚJSTVÍ

„Tak ta paní speciální pedagožka nenastoupí.“ sdělila mi ten den dopoledne paní zástupkyně, poté co mě potkala na školní chodbě.

„Takže můžeš ještě rok zůstat, ale počítej s tím, že se ti upraví pracovní smlouva, hodiny, kdy je dítko nemocné, se mu budou nahrazovat, budeš chodit do hodin na depistáže, budeš suplovat, budeš mít dohledy.“

Zajímavé: “A jak si představuješ to nahrazování hodin, při plném úvazku?“

„Ono pravděpodobně nepůjde nahradit všechny hodiny.“

Ano, a ten, kdo bude rozhodovat o tom, čí hodiny se budou nahrazovat a čí ne, a na základě čeho, to budeš pravděpodobně opět ty, i když, jak sama přiznáváš, tomu nerozumíš?!

Jen, zajímalo by mě, na základě jakého algoritmu?

Momentální nálady, špatného počasí, úhrnu dešťových srážek předchozího dne, nebo na základě čeho vlastně? Já tam pravděpodobně opět nebudu mít žádné rozhodovací právo,  nepletu-li se?!😉

Takže dostanu přidáno, práce a povinností, a bude mi milostivě dovoleno ještě rok setrvat, prý, jupííí.

„Zajímavé, promyslím to.“

„Promysli.“ řečeno s úsměvem baziliška z Harryho Pottera, kterému je úplně jedno, jak se rozhodnete, protože on vždy zachová čest svému jménu.

„Ale počítej s tím, že budu utahovat šrouby!“

„Hele, ty musíš někomu ležet vážně v žaludku.“ shrnula kolegyně Klárka poté, co jsem jí vylíčila situaci.

No, taky mám ten pocit, ale o koho se jedná, to zatím nevím.

Středa 31.5.2023

…POKRAČOVÁNÍ, TRAGIKOMEDIE, DĚJSTVÍ 3.

MOHLO BY BÝT UŽ POSLEDNÍ, PROSÍM?!

Pracovní dny se nesly v poklidném, zdánlivě, duchu.

Slunné počasí uplynulých dní jsem si kazila opakovaným přemítáním o tom, co, kdo, kdy, jak, proč a zda vůbec řekl, protože některé události, jakkoli uvěřitelné či ne, s odstupem dní blednou a ztrácejí na své naléhavosti. Ne nadarmo se říká, že čas vše zahojí, i křivdy.

Dostala jsem se do fáze, kdy bych byla schopna skoro i připustit, že se mi to snad jen zdálo, protože…

Proč vlastně? Ona paní zástupkyně mi o dva dny dříve, s úsměvem skoro až upřímným, popřála dobrou chuť k mému polednímu menu ve sborovně. Poděkovala jsem a přitížilo se mi, jídlem to nebylo.

Předchozí den mě mile, kamarádsky a s úsměvem, zdánlivě upřímným, pozdravila u kávovaru: “Čau!“

Začala jsem pochybovat o tom, co jsem od ní před, bezmála týdnem, slyšela.

Nevyložila jsem si to jinak, než bylo zamýšleno? Třeba to je pro mé dobro, ve stylu Když nemůžeš, tak přidej. Že bych slyšela jen trávu růst? Že bych jim ještě dala šanci i s jejich skrytou hrozbou věcí příštích, které mě mají připravit na více práce za stejně peněz?

Ukolébaná neznámo čím, připravená na neznámo cokoliv mě stejně další informace zastihla nepřipravenou.

Inzerát s dnešním datem, inzerát na mou pozici, pracovní. Opět o mně beze mě.

Ok, i když tvrdíte, že jste připraven na vše, to vše vás stejně zasáhne. Pokud nejste amorální psychopat, což nejsem, slovo bohužel se mi v této chvíli dere na jazyk víc, než bych sama chtěla.

Nebo že by hledali někoho, kdo by byl na plný úvazek mně k ruce? Možná stále jen slyším trávu růst?! Tak moc chci věřit, že takového jednání nejsou akademicky vzdělaní, dospělí lidé schopni?

Chtěla bych, ale nejde to, už ne.

I kdybych až do této chvíle byla ochotna a schopna připustit a odpustit lidské morální selhání, v tomto bodě už jsem si jista, že…vlastně nemám slov, jen pocit, nelichotivý obraz lidských duší.

Co mě to doposud naučilo?

Brát na sebe ohled, nikdo jiný to za mě neudělá! A já se přitom doposud tak macešsky opomíjela!

Vidět sklenici poloplnou, nenechat se rozhodit a mít se dobře, protože to zaručeně nasere všechny ty, kteří mají koncept jednání popsaný viz výše.

Příklad výrazů, popisujících danou situaci: FUJ, BLÉ, WTF SI DĚLÁŠ PRDEL, FUCK OFF, a moje oblíbené NASRAT!

Těším se na každý další den, na všechna ta morální i nemorální zrcadla, která jsou mezi lidmi nastavována. Na všechna ta lidská setkání, všude tam, kde můj morální štít hází pomyslná prasátka.